Kniha s názvem Titanic – poslední tajemství lodi snů (angl. Titanic´s Last Secrets) by rozhodně neměla chybět v knihovně žádného „titaniaka,“ protože i když se domníváte, že příběh „Lodi snů“ znáte, tato publikace Vám poskytne zcela jiný úhel pohledu na tuto tragickou námořní katastrofu. Přináší totiž nové důkazy přímo z temnot oceánu, kde Titanic navždy odpočívá obklopen dušemi těch, kteří v něm osudné noci 15.4.1912 zahynuli. Za pomoci nejmodernější technologie pronikli potápěči Richie Kohler a John Chatterton hluboko do vraku lodi, kde nalezli dosud nevídaný důkaz o tom, že ona osudná noc na palubě Titaniku byla hrůzostrašnější než se doposud předpokládalo.

Příběh zaoceánského parníku, který se potopil v ledových vodách Severního Atlantiku při své první a poslední plavbě ze Southamptonu do New Yorku dne 15.4.1912 poté, co narazil na ledovou kru, je má srdeční záležitost podobně jako tragédie mohutného ryzáka Phar Lapa. Tyto příběhy nepřestávájí zaměstnávat mou mysl, ačkoliv jsou z naprosto odlišného prostředí a mnohým se dokonce mohou jevit zcela rozdílně. Jenže při detailnějším zkoumání jsem objevila nespočet shodných atributů: v první řadě uchvacují svou dojemností a nepředvídatelností, vždyť kdo by si byl pomyslel, že parník a kůň vejdou do historie díky svému krátkému, ale slavnému životu a tragickému konci?

Málokdo si vzpomene, když začala první světová válka, ale zeptejte se na Titanic nebo na Phar Lapa, zná je téměř každý. Filmoví tvůrci, spisovatelé, malíři, hudebníci i obyčejní lidé – ti všichni z nich čerpají nekonečnou inspiraci. Proč tomu tak je? Protože lidé jsou od přírody uchváceni podobně laděnými příběhy, zvláště pak těmi, které mají reálný podklad. Cokoliv, co se v historii lidstva stane, upadne časem v zapomnění, pokud to není tragédie (vzpomeňme třeba na holocaust). Ty máme ukryty ve svých srdcích, kde nás naplňují nevýslovným smutkem pokaždé, když si vzpomeneme, jak málo by bývalo stačilo, aby se nikdy nestaly. Snad každý z nás si někdy položil onu palčivou otázku, zdali se jim opravdu nedalo zabránit?

Titanic v suchém doku v loděnici v Belfastu

Lodě Olympic, Titanic a Britannic měly být pro společnost White Star Line zárukou stability a jejich provoz měl definitivně zaplašit hrozby, že White Star Line nakonec podlehne ostré konkurenci. William Pirrie (majitel a ředitel loděnic Harland and Wolf v Belfastu):“Josephe, ať Cunard spaluje uhlí za peníze krále Edwarda a láme rychlostní rekordy, my budeme stavět plovoucí paláce. Když to uděláme, můžeme nechat Cunarda, Němce a všechny ostatní za sebou, pokud to neuděláme, udělají to oni a my ztratíme všechno.„

Přesně tato prostá věta přesvědčila Bruce Ismaye – výkonného ředitele společnosti White Star Line – o naléhavosti situace a rozhodla o stavbě gigantických zaoceánských parníků pod taktovkou uznávaného a ctižádostivého lodního konstruktéra Thomase Andrewse. Andrews se svého úkolu zhostil s pílí sobě vlastní. Navrhoval, počítal a taktizoval. Při jedné z rutinních prohlídek v docích se Ismay zeptal Andrewse, jestli bude loď dostatečně silná s oplátováním o tlouštce 2,5 cm a nýty o průměru 2 cm, jak to požaduje obchodní komora, namísto silnějšího oplátování a nýtů podle Andrewsových specifikačních tabulek. Ušetřilo by se tím 2500 tun mrtvé váhy, což by samozřejmě znamenalo úsporu 25 tun uhlí denně, rok za rokem. Andrews váhal. Jak se Ismay může na něco takového ptát? Strávil měsíce výpočty zatížení, pnutí a síly oceli a doporučil tloušťku oplátování 3 cm a 2,5 centimetru průměr pro nýty. Byl si ale vědom, že pokud si to vlastník přeje a obchodní komora to schválí, bude takovou loď mít. Neměl proto jinou možnost než souhlasit… Při první zkušební plavbě Olympiku přikázal zvýšit rychlost na maximum. Kapitán Smith zvýšil rychlost na 24 uzly – na první pohled bylo všechno dokonalé. Pak se ale Andrews podíval přes palubu po bílé nástavbě k tmavým bokům trupu lodi a byl silně znepokojen. Ocel, která tvořila pravobok lodi se pohybovala dovnitř a ven. Ne moc – možná tak 5 – 8 cm, ale nepochybně se pohybovala. To samé se opakovalo na druhém boku lodi. Andrews věděl, že loď pruží, vždyť ji tak i navrhl, ale mají se její stěny chvět? Vytáhl si svůj poznámkový blok a zapsal si do něj poznámku: Stěny se při cestovní rychlosti chvějí.

O několik měsíců později došlo ke kolizi Olympicu s lodí Hawke, což způsobilo proražení trojúhelníkového otvoru přímo pod čarou ponoru. Dvě přední komory byly zcela zatopeny, ale vodotěsné dveře fungovaly dobře a tak mohl kapitán Smith odplout i s lodí zpět do Belfastu, kde se v suchém doku podrobila opravám pod dohledem Andrewse. Proražení největší lodi na světě plnilo několik týdnů první stránky světových novin.

Kapitan Smith tisku sdělil, že „konstrukce lodi snesla náraz dobře. Mnoho pasažéru ani nevědělo, že se vůbec něco stalo. Olympic je prostě nepotopitelný a Titanic bude také takový, až bude v provozu. Oba parníky můžete třeba rozřezat napůl a každá sekce zvlášť zůstane na hladině. Troufám si dokonce tvrdit, že i kdyby motory a kotle propadly dnem, obě lodě zůstanou na hladině.“

RMS Titanic

Pro média nepochybně úžasné sdělení, ale Andrews poté, co loď prohlédl v suchém doku, Smithův optimistmus nesdílel. Byl spíše šokován rozsahem trhlin v trupu, i když se právem cítil hrdý na to, že Olympic přestál náraz, který by většinu lodí býval poslal ke dnu. Druhý den však objevil něco, co jej vyvedlo z míry. V místech, kde pozoroval při zkušební plavbě neblahé chvění oceli, byly totiž v oceli praskliny. Jasný signál toho, že nějaká ocel, která se neměla pohybovat, se při plavbě lodi hýbala. Na to, aby něco udělal s přídí Olympiku nebyl čas, rozhodl se ale posílit příď Titanicu než ho vyšle na moře. Andrews napsal Pirriemu, že přidal ocel na Titaniku a totéž je potřeba udělat s Olympikem a to co nejdříve… Jaká to osudová tragédie! Navzdory bezpečnostím opatřením, které Andrews nakonec u Titaniku přijal, skončil tento gigant při své první a poslední plavbě na dně oceánu. 1500 lidí našlo smrt v ledové vodě a spolu s nimi i vrchní konstruktér loděnice Thomas Andrews.

Zpráva o katastrofě v New York Times

John Chatterton a Richie Kohler začali svoje pátrání v naději, že najdou důkazy, které by poskytly jednoznačnou odpověď na otázku, kterou si od tragédie kladl téměř každý – jak to, že ledovec poškodil „nepotopitelnou loď“ tak vážně, že se nedokázala udržet na hladině minimálně tak dlouho než dorazila Carpathia? Pokud by tomu tak bylo, pak by všichni ti, kteří zahynuli s lodí, mohli přežít. Jenže Titanic šel ke dnu nezvykle rychle. Tak, jako milióny lidí po celém světě, věřili John Chatterton a Richie Kohler, že Titanic byla heroická loď, důkaz síly průmyslového věku, která se potopila nešťastnou náhodou. Jenže to, co nakonec objevili je šokovalo! Titanic byl od počátku vadným důkazem přílišného sebevědomí a chamtivosti, které zabily 1504 lidí. Thomas Andrews a kapitán Smith, jediní, kteří mohli veřejnosti říci, co se s lodí tu noc opravdu stalo, zahynuli spolu s Titanicem, což poskytlo společnostiem White Star Line a loděnicím Harlanda a Wolffa prostor k největší kamufláži v dějinách námořní dopravy. Zachovat dobrou reputaci největší loděnice britského impéria byl totiž pro všechny zúčastněné až příliš dobrý obchod, proto svedli odpovědnost za tragédii Titanicu na kapitána Smithe. Britská komise se shodla s Američany, že Titanic se potopil, protože jeho kapitán se rozhodl plout plnou rychlostí přes ledovcové pole, o němž byl včas varován. Jenže pravdivý příběh Titanicu ještě nikdy nezazněl. 97 let po tragédii se objevily nové skutečnosti, které jsou podloženy reálnými důkazy z archivu White Star Line, a celý příběh dostává rázem zcela jiný podtext.

Autorka recenze: Phar.Lap
Zdroj fotografií: Internet