Palcové titulky v médiích oslavující vítěze vystřídaly zprávy o velmi vážných zraněních způsobených koním právě na dostihové dráze. Nedivte se, zkolabuje-li kůň přímo před fotoaparáty reportérů, těžko se to totiž ututlá. Znepokojující je také fakt, že v žádném případě nejde o zranění banální, ale taková, která následně končí utracením koně. Na dostihový průmysl se v posledních letech velmi ostře zaměřil zrak ochránců zvířat, právě díky narůstajícímu počtu smrtelných nehod. Sled posledních událostí na domací i zahraniční dostihové scéně začíná pro turf představoat velmi vážný problém. A podle mého názoru už bylo načase. Doposud přivírala veřejnost před dopady dostihového průmyslu na samotné koně doslova oči. Krátký pohled do statistik úmrtnosti koní na dráze je alarmující! Hrůzné info naleznete zde.

Každý rok je na dostihových dráhách utraceno tisíce koní a důvodem k předčasnému ukončení jejich života je – přiznejme si to – pouze lidská zábava a vysoká hra „patriotů“ v podobě majitelů stájí. Ti si totiž s každým závodem, který jejich kůň vyhraje, přijdou na velmi pěkné peníze. Z dostihů se postupně zcela vytratila jejich základní podstata. Tou bylo dříve vlastně jen srovnání sil několika koní v rovnocenném závodě. Na počátku totiž neexistoval žádný Jockey Club, žádné handicapy a už rozhodně ne stamiliónové částky pro vítěze. Turf totiž zpočátku nebyl průmyslem, závodilo se prostě pro zábavu a potěšení, ne proto, aby si kdosi napakoval kapsy z dotací pro vítěze. 

Chápu, někdo může oponovat tím, že koně byli v té době prostě nutností, kdežto dnes už bychom pro ně jiné než dostihové a soutěžní využití těžko hledali, protože by si na sebe nevydělali. Abych řekla pravdu, tak nevím jak se k tomuto tvrzení stavět.

Sama jsem již několik let vlastníkem koně a nestěžuji si, že bych ho neuživila. Pokud ho chci mít a mám ho ráda, beru na sebe i odpovědnost za jeho pohodlí, tudíž mi nevadí si ho financovat. Takže podle mého názoru ten, kdo má koně rád, se o něj dokáže a CHCE postarat.

Šampióni, kteří stojí v přepočtu miliardy, s rodokmeny nad kterými občas zůstává smrtelníkovi rozum stát, mají sice prvotřídní péči a speciální servis, však narozdíl od mého koně nikdy nevědí, který že dostih bude vlastně jejich posledním. Pro jejich majitele jsou pouhými závodními stroji s výhledem velké dotace v případě, že se umístí na tabuli. Upřímně, myslíte si snad, že vyhrané částky se utopí pouze ve stáji? Nebuďte naivní. Sami si můžete spočítat, kolik stojí kůň v průměru na měsíc. I kdybyste mu do programu zahrnuli solárium, nevyjde Vás na víc než na deset tisíc korun měsíčně a to počítám s opravdu velkým komfortem. Navíc přes léto se náklady na stravu ještě snižují možností pastvy. Takže, shrnuto a podrženo, koně na dráze umírají za své chamtivé majitele, kteří bohužel v dnešní době nevědí, kdy mají dost.

Majitelé, trenéři i žokejové moc dobře vědí o riziku, které z každého dostihu pro koně vyplývá. Vědí to vlastně všichni, i pouhý ošetřovatel. Jenže jak zastavíte rozjetý vlak? Podle mého názoru chyba nastala, když dostihy z bezprostření zábavy a potěšení pro oko degenerovaly na kolotoč na peníze. Na počátku totiž nebyla touha po mamonu, nýbrž touha ukázat, že mám nejlepšího koně, který porazí své soupeře. Ještě nechápete? Dobrá, uvedu jiný příklad. Myslíte si, že otrokáře kdy zajímalo, jak se který otrok v jeho majetku cítí? Ne, protože otroci byli prostě bráni jako neživý majetek. Berou snad majitelé ohledy na koně, kteří jsou každoročně vysílání na dráhu s nejistou budoucností „doběhnu do cíle ve zdraví“ nebo „dožiju se dalšího startu“? A co bude pak…pokud budu mít štěstí a přežiju? Vydržím celý ten dostihový maraton než budu zařazen do chovu? A dostáváme se k dalšímu velmi závažnému problému! Pokud nám na dráze umírají špičkoví koně, co nám zbyde pro zkvalitnění chovných genofondů? Mimo jiné, jeden světoznámý odborník dokonce tvrdí, že celý problém nastal již v chovu.

MVDr. Robert Miller:
„Jedním z důvodů proč k tomu dochází je fakt, že jsme v našich dostihových plemenech dokázali prochovat atletickou sílu mnohonásobně převyšující schopnosti, které příroda koním původně nadělila, aby mohli ve svém přirozeném prostředí přežít. Jediné, co divoce žijící koně potřebují, je utéct velké hladové kočce. My jsme se soustředili na chov, který selektivně podporoval rychlost, kterou ale koňská anatomie ne vždy dokáže ustát. Navíc vůdčí osobnosti dostihového odvětví samy přiznaly, že kvalita a konstituce anglického plnokrevníka se ve Spojených státech v posledních dekádách změnila. Statistiky odhalují, že v 50. letech bylo do chovu zařazeno 20% plnokrevných klisen. V USA se v současné době toto číslo blíží 60%. Někteří chovatelé dnes věří, že chovatelská rozhodnutí jdou na úkor odolnosti koní. „Dnes jde spíše o soutěž krásy,“ vyjádřil se jeden z nich. Chovatelé podle jeho názoru produkují méně tvrdé a zdravé koně. Ostatní chovatelé však argumentují, že jednoduše dodávají, co si kupující přejí.“

Nevytrácí se nám tak trošku celá podstata dostihů? Rovinové dostihy měly vždy status jakési chovné zkoušky, ale dnešní dostihový systém se pro koně stává Ruskou ruletou. Oni s tím bohužel nic nenadělají, protože nejsou těmi, kdo si smrt dobrovolně volí, jich se totiž ve finále už nikdo na nic neptá. A výsledky?

Dostihová scéna v USA:
1. PREAKNESS STAKES 2006 (rovina, písek): Dostihový kůň a špičkový sprintér Barbaro byl milosrdně uspán v lednu 2007, když v Preakness Stakes 2006 utrpěl krátce po startu velmi vážnou frakturu pravé zadní končetiny. Po 6 měsíční intezivní léčbě nad ním byl nakonec stejně vynesen rozsudek smrti.

2. KENTUCKY DERBY 2008 (rovina, písek): Šampiónka Eight Belles byla utracena přímo na závodišti v Churchill Downs, protože po proběhnutí cílem těšně za vítězem, utrpěla velmi vážné zlomeniny kotníku na obou předních končetinách.

Fakta: Již dva koně za poslední 2 roky museli být v USA utraceni v závodech, které spadají do kategorie tzv. Trojkoruny/Triple Crown. Pro zajímavost uvádím i velmi Stručný přehled utracených nadějných koní v dostizích Gr.1 v USA (od roku 1900 dosud):

1912- vítěz Kentucky Derby Worth, stáří 3 roky
1927- Scapa Flow 2 (jeden z nejrychlejších synů Man O’ Wara), stáří 3 roky
1928- Black Gold, staří: 7 let
1959- Black Hills, utracen přímo v Belmont Stakes, stáří 3 roky
1964- Lamb Chop, šampiónka čtyřletých klisen, utracena v Santa Anita Parku, stáří 4 roky
1969- Dark Mirage- šampióna klisen, stáří 4 roky
1975- Ruffian- šampiónka klisen, utracena v matchi na závodišti v Belmont Parku, stáří: 3 roky
1982- Timely Writer- utracen v Jockey Club Gold Cupu, stáří 3 roky
1983- Roving Boy – po vítězství v Alibhai Handicapu o nos, spadl po proběhnutí cílem a zlomil si oba zadní kotníky, stáří 3 roky
1990- Go For Wand- šampiónka klisen, utracena v Breeders Cup Distaff, stáří 3 roky
1993- Union City- utracen v Preakness Stakes, stáří 3 roky
1993- Prairie Bayou- utracen v Belmont Stakes, stáří 3 roky
2006- Barbaro- šampión a Derby vítěz se zhroutil během Preakness Stakes, komplikovaná zlomenina, utracen později, stáří 4 roky
2006- Pine Island- klisna, utracena během Breeders Cup Distaff, stáří 3 roky
2007- George Washington- utracen během Breeders Cup Classic, stáří 4 roky
2008- Eight Belles- utracena po doběhnutí na druhém místě v Kentucky Derby, stáří 3 roky
2009 ???

Pozn. autorky: tento seznam samozřejmě neobsahuje všechny koně, kteří byli utraceni, pouze ty, o kterých se zmiňovala média.

Dostihová scéna v Itálii:
3. GRAN PREMIO,MERANO (steeplechasse):
Svěřenec Josefa Váni Vernar víkendový start nepřežil, při největší italské steeplechase Gran Premio musel být po chybě na skoku se zlomeninou druhého obratle utracen. Šestiletý valach Vernar měl na kontě devět vyhraných dostihů. „Ten skok mu vůbec nevyšel, po nešťastném doskoku prakticky udělal salto. Po dostizích jsme ho převezli na rentgen na veterinární kliniku, kde se ukázala skutečná povaha zranění a po konzultacích s veterináři musel být utracen,“ uvedl zdrcený trenér Váňa.

Dostihová scéna Austrálie a Nový Zealand:
– podrobné info zde.

Domácí scéna:
1. VELKÁ PARDUBICKÁ 2008:
Smrt Klipa opět rozvířila velmi ostré debaty o bezpečnosti kurzu Velké mezi jejími odpůrci a příznivci. Taxis si sice tento rok (kupodivu?!) nevyžádal žádný koňský život, ale i přes to vyhasl na Prodlouženém Taxisu život Klipa, který nešťastně upadl a zlomil si nohu. Veterinář jej musel na místě utratit. Svým způsobem byl také Klip obětí fatální chyby u točného bodu, tedy místa, kde chybovali Stromský s Amant Grisem. Honza Faltejsek si v sedle Klipa uvědomil, že jedou špatně, a snažil se to strhnout do správného směru. Ale bylo už pozdě. A než se stačili poskládat před překážkou, přišel skok a pak… Jeho žokej v panice odhodil bičík a od zraněného zvířěte utíkal, co mu nohy stačily, vědom si toho, co bude následovat…

Pro zajímavost uvádím úryvek, jenž byl publikován na blogu dívenky, která tohoto koníka znala osobně (snad mi odpustí autorská práva, když jde o dobrou věc):

„Klipa jsem poznala, když mi bylo 9 let. V té době jsem začala jezdit u pana Theimera, který byl jeho trenér, a taky majitel stáje, kde byl Klipík ustájený.Asi po měsíci jsem poznala hlavně Theimerovu pravou tvář – a hned jsem pochopila smutek v Klipových očích i jeho neposlušnost. Pan Theimer se k němu ani k ostatním koním nechoval vůbec pěkně. Když na Klipovi jezdil, pořád používal bičík, řval po něm a zlostně do něj kopal… Pak ho jen hodil do boxu a odkráčel… A s jinými koňmi totéž Klip se choval čím dál hůř a hůř, byl pořád nervózní, spocený a stál v zadním rohu boxu. Když se k němu někdo přiblížil, Klip po něm hned kopal, div nerozmlátil box.“

Naproti tomu samozřejmě stojí zpověď uvěřejněná v médiích…, kde se zdá být všechno úplně jinak. No posuďte sami zde.

Pozn. autorky: Tomu se říká láska ke zvířatům, anebo že by se pan majitel a trenér v jedné osobě řídil pravidlem „Co media nevidí, to mě tedy nebolí?“

2. VELKÁ PARDUBICKÁ 2007:
Obrovskou tragédií skončila pro koně trénované ve Velkých Karlovicích Velká pardubická 2007. Skok přes Taxis totiž nepřežil Cieszymir. Jako první na obávaném Taxisově příkopu upadl Maskul, kterého připravoval na nejtěžší dostih kontinentu František Holčák. Naštěstí se oba i s jezdcem dokázali po hrůzostrašně vypadajícím pádu zvednout. Svěřenec jeho syna Radka spadl za Taxisem téměř zároveň. Posléze musel být nadějný Cieszymir po pádu do příkopu za překážkou kvůli zranění utracen.

„Radek, nechce s nikým mluvit. Je to pochopitelné, znamenalo to pro něj čtyři roky tvrdé práce při přípravě Cieszymira,“ uvedl Holčák starší.

Pozn. autorky: Pane Holčáku, 4 roky práce nevyváží život nevinného zvířete, který byl násilím ukončen!!!

Dále mi dovolte i reakci na níže uvedený úryvek nejmenované autorky uveřejněný na jejím blogu:
„…o úmrtí koně Cieszymira. Je to velice smutná zpráva a proto prosím, myslete na něj jako na koně hrdinu, který se dopracoval, až na Velkou Pardubickou steeplechase.“

Pozn. autorky: Ano, protože kdyby to nedopracoval, tak by pravděpodobně ještě žil!!! Takže milá slečno, kdyby si Cieszymirmohl vybrat svůj osud, myslíte, že by zvolil 3 minuty „slávy“ nebo delší život?

Tento článek věnuji všem koním, kteří přišli o život násilnou smrtí na dostihové dráze, speciálně pak: Barbarovi, Eight Belles, Cieszymirovi a Klipovi. Doufám, že cválají po věčných pastvinách, volní a ničím nespoutaní. Koho toto téma zajímá, může si prosdudovat i tyto informace.

Zpět do reality, co musí být učiněno, aby se situace zlepšila? Nemám zdání. Turf nelze zrušit, ale copak lze nečinně přihlížet a dělat, že se nás to netýká?

Zdroj obrázků: Internet