„Kůň běhá plícemi, zrychluje srdcem a vítězí charakterem.“ Tuto pravdivou větu kdysi pronesl italský politik a přední chovatel dostihových koní Federico Tesio (1869 – 1954). Tesio pocházel z Turína a v mládí zaníceně studoval moderní vědy a architekturu. Poté bojoval v První světové válce a v roce 1939 se stal členem Italského senátu. 

Federico Tesio

Tento pozoruhodný gentleman v roce 1898  – vydatně podporován manželkou Lýdií – na 19 hektarech půdy v Severní Itálii založil hřebčín Dormello Stud. Mnozí dostihoví historici o Tesiovi hovoří s neskrývaným respektem jako o největším „plnokrevném chovateli dvacátého století“, který se výrazným způsobem podílel na genetickém formování moderního plnokrevníka. Je smutné, že zapomínají na skutečnost, že na mnoha chovatelských operacích nese lví podíl také Tesiova manželka Lydia.

To ovšem nic nemění na faktu, že z Dormelo Studu vzešli např. legendární hřebci Nearco, Ribot a Cavaliere d´Arpino (toho Tesio považoval za svého nejlepšího odchovance).

Chovatelé se dodnes snaží rozklíčovat Tesiovy chovatelské postupy. Většina uskutečněných chovatelských spojení se totiž zdá být přinejmenším dílem jakéhosi tajemného mága, který vidí do budoucnosti. Jednou z Tesiových brilantních schopností bylo, že na dálku „cítil“ kvalitní chovné klisny. Pravidelně nakupoval velmi levné klisny, které se však později ukázaly být výbornými matkami.

Z Tesiova chovu pochází 22 vítězů italského Derby. Pozoruhodné je, že Tesio nebyl jen politikem a chovatelem, ale rovněž nadmíru úspěšným trenérem. Z ryze statistického hlediska nemá tedy jeho fenomén v historii dostihového sportu obdoby: neexistuje totiž další majitel a zároveň i trenér, který by se mohl pyšnit podobným rekordem. Koně z Tesiovy stáje totiž soupeře deklasovali v klasických dostizích nejvyšší kategorie nejen na lokální, ale též na mezinárodní dostihové scéně se železnou pravidelností. V současnosti neexistuje „trenér – majitel“, jehož rukama by prošlo tolik Derby vítězů.

V době, kdy žil Tesio uplatňovali chovatelé slepě onu „prověřenou“ teorii typu „spoj nejlepší s nejlepším a očekávej nejlepší“. „To nejlepší“ ve výše uvedeném kontextu představuje spojení nejdražšího plemeníka, kterého si chovatel může dovolit, s nejlepší chovnou klisnou. Pokud je chovatel finančně za vodou, je obvykle jen otázkou času, než odchová dobrého koně či super šampióna typu Man O´Wara. Takový chovatel se ale dle mého názoru nedá nazývat úspěšným – je totiž pouhým hráčem na poli čísel, které mu poskytují jasné výhody. A i když se mu to povede, jeho jméno obvykle rychle zapadne v prachu dostihových dějin… Pamatujete si, kdo odchoval Secretariata, Man O´Wara nebo Ruffian? Já tedy ne. Ale vím, kdo byl chovatelem Nearca a Ribota. Federico Tesio totiž nedisponoval superfinancemi a nevyužíval tedy ani služeb drahých plemeníků své doby, přesto jeho chov permanentně produkoval skvělé koně typu Donatello, Boticelli, Niccolo Dell´Arca apod. Paradoxem je, že i přesto dokázal své omezené finance vždy proměnit v brilantní chovatelské úspěchy, proto mu právem náleží titul nesporného „plnokrevnéo mága dvacátého století“. V roce 1947 shrnul Tesio své chovatelské teorie v knize „Puro-Sangue – Animale da Esperimento“ (česky Čistá krev aneb zvířecí experiment), která vyšla v roce 2005 také v anglickém překladu.
 

NEARCO , nar. 1932 (Pharos – Nogara, Havresac)

RIBOT, nar. 1952 (Tenerani -Romanella, El Greco)

Chovatelští teoretici se marně snaží dopátrat kořenů Tesiových úspěchů a aplikovat je v praxi, jenže cesta k pravdě se jim podivuhodně ztrácí… Byl tedy Tesio opravdový mág, který uzavřel smlouvu se samotným ďáblem? Kdoví… Odborníci se nicméně shodují na verdiktu, že byl dozajista génius, který by jistě našel uplatnění i v jiném oboru a to, že se rozhodl svůj talent využít právě v chovu anglického plnokrevníka, bylo pro tento sport neuvěřitelným štěstím.

Když se vrátil domů, začal se různě potulovat po dostihových závodištích Ameriky a živil se jako ošetřovatel či tréninkový žokej. V roce 1975 získal dokonce licenci dostihového majitele koní v Nebrasce. Zanedlouho poté přesídlil do Kentucky, kde figuroval ve dvou zločinech s plnokrevníky. Prvním byl únos v minulém čísle zmiňované klisny Fanfreluche. Jen několik týdnů po jejím zmizení oznámila FBI spolu s příslušníky Kentucké státní police, že podezřelý je William Michael McCandless (33), tréninkový žokej a „profesionální gambler“ a má skončit ve vyšetřovací vazbě. Když byl vydán zatykač, McCandless – známý jako „Mike“ – se před zákonem týden skrýval. Poté se sám vzdal policii. Obviněn byl z úmyslné krádeže ceněné klisny. Během policejního výslechu však neustále opakoval, že je nevinný. Nakonec byl z vazby propuštěn na kauci pro nedostatek přesvědčivých důkazů. Kauce činila 5 000 USD. Krátce po propuštění se McCandless ale vypařil. Byl prohlášen za uprchlíka a za jeho dopadení byla vypsána odměna.

Někteří lidé spekulovali, zdali loupež spáchal sám nebo mu v tom někdo pomáhal. McCandless byl nicméně jediným, kdo byl nakonec v kauze  Franfreluche obviněn. Před soud se dostal až v červenci roku 1983. Tou dobou měl již státní zástupce k dispozici shodné výpovědi několika svědků, kteří potvrdili, že McCandless byl hlavním aktérem únosu. Soudce Henry C. Prewitt  jej shledal vinným a obžalovaný skončil ve věznici s ostrahou, kde si odpykal svůj trest. Ovšem v průběhu soudního líčení nebyla odkrytá zasádní a důležitá otázka: co jej k činu vlastně vedlo?

Stejná otázka se objevila i o sedmnáct let později, na jaře roku 1996: v Churchil Downs se vyskytlo hned několik případů, kdy někdo plnokrevníkům do nozder úmyslně strkal gelové tampóny. „Princip je stejný, jako když částečně ucpete přívod paliva do motoru – auto jede pomaleji a celý systém je neúměrně přetěžován. Podobně to funguje s přívodem kyslíku do plic plnokrevníka,“ vysvětluje veterinární expert.  Zvláštní na celém incidentu bylo, že ne pokaždé se jednalo o jisté favority. Policie evidovala celkem devět takových případů: poslední tragickou obětí se v roce 1997 stal šestiletý hřebec Class O Lad, kterého musel žokej v cílové rovince pro úplné vyčerpání zastavit. I u něj veterinář později objevil ucpanou nozdru. Následně se u něj vyvinula těžká Laminitida a musel být utracen. Majitel koně připustil, že spouštěčem nemoci mohla být právě absence dostatečného množství kyslíku v průběhu nadměrné zátěže v dostihu.

Byla tedy zřejmé, že pachatel je nejen dobře znalý anatomie plnokrevníka, ale že mu cizí není ani průběh veterinární kontroly v dostihovém provozu. Nemohl pracovat sám, takže musel mít k ruce nějakého pomocníka, který koně držel, zatímco mu pachatel tampón aplikoval. Ze všeho nejvíce ale vyšetřovatele trápila otázka motivu. Neprokázala se totiž žádná spojitost mezi takto „ošetřenými“ plnokrevníky a sázkami, což vyloučilo přítomnost sázkového gangu. Bernad J. Hettel, dostihový komisař v interview pro magazín The Blood-Horse uvedl:„Ze zločinu obvykle pachatel profituje. Zloděj, který jde do banky, chce peníze. Tady nám ale motiv chybí! Proč by proboha někdo ubližoval koním, když z toho nic nemá?“

Navzdory vypsané odměně ve výši 50.000 USD zůstával však pachatel i nadále neznámý. Jasno do případu vnesl v roce 1998 až dostihový trenér George Isaac, který byl mj. odsouzen za přechovávání drog. Ten při policejním výslechu prozradil jisté informace, které policii přivedly na stopu již trestaného McCandlesse. Navzdory rozsáhlému pátrání se však nepodařilo lokalizovat místo pobytu podezřelého. Jeho matka uvedla, že „syn je nevinný a neublížil by ani mouše, natož koni.“ Policie i dostihové autority však věří, že William McCandless je mužem, kterého hledají. Dodnes však nikdo neví, kam se vlastně poděl či zda je ještě naživu.

Dne 2. 9. 1993 v Belmont Parku vyběhl Holy Bull do Allowance Stakes a opět zvítězil. Triumf zopakoval i v jedničkovém Futurity Stakes. I v posledním startu sezony na Floridě v říjnu 1993 uhájil neporazitelnost. Sezonu 1994 zahájil v Hutcheson Stakes (Gr.2), kde potvrdil, že ze skvělé formy neztratil nic. Pak následoval start ve Fountain of Younth Stakes (Gr.2), kde hřebec ochutnal první porážku. Skončil šestý – první v cíli byl šampión 2letých z roku 1993, Dehere (Deputy Minister). V březnu se Holy Bull objevil na startu Florida Derby (Gr. 1), kde si napravil reputaci 3délkovým vítězstvím. Jeho tréninkové časy v Keenelandu byly natolik přesvědčivé, že se nikdo nepodivoval, když v Blue Grass Stakes udolal soupeře stylem start – cíl o 3 ½ délky. 

Pak už „šedý přízrak“ zamířil na start legendárního Kentucky Derby (Gr.1).  Měl to být dostih století, neboť kdyby Holy Bull zvítězil, stal by se Croll vůbec prvním trenérem v historii, který by byl zároveň i majitelem vítěze Kentucky Derby!  Hřebec se před dostihem ukazoval velmi slibně, jenže v dostihu o růže nakonec úplně vyhořel!  Skončil až dvanáctý! 

Rozčarovaný a zklamaný Croll tisku těsně po dostihu sdělil: „Nechápu, co se stalo! Jakoby úplně ztratil jiskru!“ Trenér byl viditelně rozrušený a novinářům ještě řekl, že „tento den je vůbec tím největším zklamáním jeho mnohaleté kariéry“. Po neočekávané prohře však Holy Bull bez větších problémů navázal na svou předchozí vítěznou formu. Za své neuvěřitelné výkony získal v roce 1994 titul „Kůň roku“ a stal se šampiónem 3letých hřebců, i když ve dvou zbývajících odnožích americké Trojkoruny vůbec nestartoval! V sezoně 1995 zvítězil v Olympic Handicapu. V následujícím startu ale špatně šlápl a poranil si šlachu. Do chovu odcházel se statistikou 16 startů – 13 vítězství a celkovými vyhranými dotacemi 2 481 760 USD. Jako plemeník působil na Darley Studu. 

Necelé dva roky po Holly Bullově odchovu do chovu se však vody ohledně hřebcovy nečekané prohry v Kentucky Derby opět rozvířily. Deník The Los Angeles Times publikoval rozhovor s Crollem, ve kterém trenér i majitel v jedné sobě jasně přiznává, že „jeho kůň byl zřejmě před osudným Derby nadopován“. Se svým tajemstvím se svěřil publicistovi Billu Christinovi v dubnu 1997. „Nyní jsem si více než jistý, že Holly Bulla někdo úmyslně nadrogoval,“ uvedl.  Jako nesporný důkaz špinavé hry označil fakt, že kariéra jeho svěřence byla brilantní před i po záhadné prohře. Nedošlo tedy k poklesu formy, jak původně předpokládal. 

Na podzim roku 1994 Crolla v této souvislosti vyslýchala FBI, ale o výsledcích tohoto vyšetřování není nic dalšího známo. Trenér poukázal na motiv, který podle jeho názoru mohl být jasnou příčinou k nadopování favorita. „Víte, jak obrovská suma se dá vydělat na sázkách, když dopředu víte, že jasný favorit Kentucky Derby určitě nezvítězí?“ Několik měsíců poté, co byl článek veřejně publikován, diskutoval Croll s Frankem Carlsonem z Blood-Horse magazinu. V rozhovoru prý litoval, že se všechno mediálně tak rozmázlo a dodal, že „opravdu nechtěl na dostihový sport házet špínu.“ Jenže i žokej Mike Smith po doběhu osudného Derby médiím naznačil, že měl po startu pocit, jakoby ani neseděl na Holly Bullovi. V inkriminovaném rozhovoru z roku 1997 Croll mimo jiné uvádí, že „zná jméno pachatele, ale že jej nemůže uvést, protože postrádá adekvátní důkazy“.

Mike Smith byl po doběhu Kentucky Derby 1993 viditelně zklamaný

 Bernie Hettel, člen dostihové komise k celé kauze uvádí: „Pokud měl Croll důvodné podezření, že jeho koně někdo úmyslně nadopoval, aby v dostihu nezvítězil, mohl ihned po dostihu požádat Dostihovou komisi, aby zařídila příslušná vyšetření. Nic takového se ale nestalo.“ Sám nicméně připustil, že celá kauza je poněkud podezřelá, zvláště ve srovnání s dalšími hřebcovými brilantní výkony. Jediným závodem, kde nezářil, bylo paradoxně právě Kentucky Derby. „Celý dostihový svět ovládají záhadné náhody a případ Holly Bull je jen špičkou tohoto ledovce,“ uzavřel nakonec celou kauzu rezignovaně Croll.

Ronald D. Hansen se narodil 5. ledna 1960 v Utahu jako jedno ze šesti dětí. Vyrostl na farmě nedaleko Lewistonu a do světa dostihů poprvé vstoupil v jedenácti letech, když i navzdory zranění ruky, které utrpěl ve startovacích boxech, přesvědčivě zvítězil v dostihu Quarterů. Profesionální kariéru žokeje naplno zahájil v roce 1978. S přehledem získal šampionát juniorských žokejů v Kanadě a spolu s ním také ocenění Sovereign Award. Následující rok se stal „králem“ šampionátu žokejů v Dominionu. Zkrátka, kdykoliv Hansen posadil na koně, sklízel jeden úspěch za druhým.

Zpočátku hodně cestoval, ale později se trvale usadil nedaleko Seattlu, kde také působil po zbytek své krátké kariéry. Stal se vítězem 3 693 dostihů a na dotacích vydělal neuvěřitelných 42 635 184 dolarů! V sezoně 1990/1991 na dráze v Bay Meadows zvítězil ve 158 dostizích.  V tomtéž roce však zaznamenal sérii 164 vítězství i na dráze v Golden Gate Fields (jeho rekord překonal až žokej Russell Blaze). V sedle hřebce Simply Majestic zvítězil v sezoně 1989 mj. v Longacres Mile, All-American Handicapu, Kensington Handicapu, Sillky Sullivan International a v Thistledown Breeders Cup Handicapu.

Simply Majectic v sedle s Ronem Hasenem vítězí v Breeders Cup Handicapu 1989

Hansenovo jméno se tedy bezesporu ve sportovních rubrikách objevovalo se železnou pravidelností, ovšem  největší mediální zájem o jeho sobu rozvířila až aféra na dráze v Golden Gates Fields. Hlavní manažer dráhy a dostihový viceprezident Peter W. Tunney Hansena obvinil z podvodů a uplácení kolegů. Tunney tvrdil, že Hansen figuroval v rozsáhlém dostihovém gangu. Udání bylo dílem Douga Shricka, Hansenova kolegy, který u soudu později vypověděl, že mu Hansen nabídl tučný podíl, když v tom pojede s ním.  Soudní tribunál v Las Vegas však uvěřil Hansenově verzi:  Shrick se mu měl mstít z čiré žárlivosti.  Přebral mu totiž přítelkyni.  Proto si vymyslel tuto lživou historku. Soud dal za pravdu Hansonovi a pozastavil mu licenci žokeje na šest týdnů. Shrickovi  ji odebral na deset let.  Většina turfmanů sice tvrdila, že Hansen s podvody nemá nic společného, ale stoprocentně jistý si tím nebyl nikdo. Vědělo se, že Hansen často jezdí pod vlivem alkoholu, lže o formě koní nebo přidržuje favority v dostihu.  

Před dalším velkým dostihem obdrželo vedení závodiště anonymní udání, že Hansen sedí v baru a opíjí se. Když pracovníci dorazili na místo, vysmál se jim žokej s nealkoholickým pivem v ruce do obličeje. Následný test neprokázal, že by požil alkohol. Mnozí se dodnes domnívají, že ono „anonymní udání“ měl na svědomí sám Hansen.  „Víte, vždycky si liboval v kanadských žertících podobného typu,“ svěřil tisku jeho blízký přítel Wayne Mc Donnell.  

Jeden víkend se mu v práci nevedlo. Z osmi dostihů nevyhrál ani jeden, přesto měl překvapivě dobrou náladu.  Další víkend (2. 10. 1993) ale zvítězil s koněm Slew of Damascus v Meadows Handicapu s dotací pro vítěze 200 000 dolarů. Měl tedy bezesporu obrovský důvod se radovat, jenže už v průběhu slavnostní dekorace byl podivně zaražený. Po odchodu ze závodiště ještě telefonoval manželce, že přespí u přátel poblíž závodiště. To u něj nebylo nic neobvyklého. Dělával to tak často, zvláště když musel časně ráno na trénink. Ve dvě hodiny v noci však od přátel odešel se slovy, že „musí přeparkovat auto“. Svědci pak vypověděli, že se Hansenův Jaguar XJS řítil se přes most San Mateo rychlostí přes 160 km/h. V této rychlosti pak také narazil do protijedoucí Toyoty Celicy, kterou následně odhodil a převrátil. Známí žokej však z neznámých důvodů z místa nehody ujel. Policie poté našla opuštěný a výstražně blikající Jaguar jen o pár kilometrů dál. Na palubní desce auta ležela Hansenova peněženka i s doklady, ale klíčky od vozu v zapalování chyběly…

Most San Mateo

Žokej se několik dní neukázal doma ani na závodišti. Zanedlouho poté byly ve vodě poblíž pláže Francisco Bay nalezeny rozkládající se tělesné ostatky muže. Koroner tělo identifikoval podle dentálních záznamů a potvrdil, že se pravděpodobně skutečně jedná o tělesné pozůstatky známého žokeje Rona Hansena. Případ vyšetřovala lokální policie ve spolupráci s FBI, ale nakonec byl uzavřen jako nešťastná nehoda. Co jinak pohodového žokeje natolik rozrušilo a následně také přimělo skočit z mostu? Nepomohl mu někdo? Nabízí se vysvětlení, že svým vítězstvím narušil plány dostihovému podsvětí, za což následně zaplatil životem. Pokud ano, tak lhal  pod přísahou u soudu… Co se onu osudnou noc stalo, ví jen Ron Hansen a ten už to ze záhrobí nikomu nepoví…