Pardubice – za magického data 10. 10. 2010 a krásného počasí se  v Pardubicích běžel již 120. ročník Velké pardubické steeplechase. Tribuny praskaly ve švech nejen díky vydařenému počasí, ale především proto, že mnozí se přijeli na vlastní oči podívat, jak si na startu nejtěžšího dostihu kontitnentu povede jeho žijící legenda – žokej Josef Váňa v sedle hnědáka Tiumena, který letos kvůli zranění vyběhl pouze 1x. Nestárnoucí Váňa všem znovu ukázal své mistrovství, když se po celý závod chytře držel uprostřed startovního pole. Teprve až před posledními překážkami se začali s Tiumenem postupně propracovávat kupředu a poslední proutěnku už skákali na vedoucí pozici, kterou si udrželi až do cílové rovinky.  Pak se strhl souboj, který Pardubická dráha ještě nezažila. Tiumena před cílem totiž málem přestihl bělouš Amant Gris, ale při Váňovi stáli snad všichni svatí, neboť své legendární sedmé vítězství uhájil o pověstný „nos“!

Cílová fotografie 120. ročníku Velké pardubické ukazuje, o jak malý kousek Josef Váňa s Tiumenem vyhrál.

 Ačkoliv byl realizačním týmem Amant Grise ihned vznesen proti výsledku dostihu prostest, dostihová komise nakonec potvrdila výsledek a Váňa se tak mohl radovat ze svého v pořadí již sedmého triumfu.  Za křižování dráhy mu však byla vyměřena smybolická pokuta 500 CZK.

Nezdolný Váňa s kolegypři dekorování vítěze…

Výsledky:
1. Tiumen (ž. Josef Váňa st., trenér Josef Váňa st., majitel Ivo Köhler), 2. Amant Gris (ž. Stromský), 3. Sixteen (ž. Bartoš), 4. Mandarino, 5. Teviot, 6. Lirain. Výrok: Tuhý boj nos – 3 1/4 – 2 1/4 – 3 3/4. Čas: 9:03,73 min. Do cíle dojelo 12 z 19 koní.

…přesně tak zní český překlad maďarského slova „Kincsem“. Existuje pouze jeden jediný plnokrevník, který na dráze zastínil všechny ostatní –  Eclipse, Phar Lapa, Secretariata či Man ´O Wara nevýjimaje – byla to klisna Kincsem. Její gloriola stále září s vydatností májové trávy i 136 let po jejím skonu. Dostihové statistiky totiž mluví jasným a srozumitelným jazykem: ryzka zůstala neporažená, ačkoliv svým souperům poskytla 54 příležitostí!!! Do chovu kráčela hrdá a neporažená a dostihovová veřejnost s napětím očekávala její potomstvo. Ve vzduchu se vznášela palčivá otázka „Bude na dostihových oválech zářit podobně jako ona?“ To jsme však odbočili. Vraťme se  nyní až na samý počátek tohoto neuvěřitelného příběhu…

Cambuscan

Kincsem se narodila dne 17. 3. 1874 v hřebčíně Kisbér. Otec Kinsem, Cambuscan,  se narodil v Británii v chovu královny Viktorie. V roce 1873 však putoval do Maďarska, kde připouštěl v Národním hřebčíně Kisbér. Cambuscan doběhl  druhý v anglickém St. Leger v roce 1864 a jeho matkou byla dcera hřebce Slane, v Británii zakladatele silné paternintní linie. Matka Kincsem, klisna Waternymph, byla zase dcerou hřebce Cotswolda, potomka slavného Sira Herculese.

Od svého narození budila  Kincsem spíše rozpaky – byla malá, nevzhledná, kostnatá, špinavě ryzé barvy. Ani pozdější vývoj jí na kráse nepřidal – vyrostla v dlouhonohé kostnaté zvíře, které se navíc vyznačovalo silnou netečností. Nezájem o okolní dění dávala klisna najevo tím, že často a ráda ležela. Bezradný majitel, Erno Blaskovich, zpočátku váhal, zda ji vůbec zařadit do tréninku…

Trenér Hesp

 Naštěstí ale padla do oka samému „Bobu Čardášovi,“ jak se přezdívalo anglickému trenérovi  Robertu Hespovi. Na cestu  dostihovým světem dostala – snad ze soucitu či pouhé ironie – jméno Kincsem (Můj Poklad). Sotva kdo tušil, jak nevzhledná klisnička obsah darovaného jména naplní. Hesp měl Kincsem na starosti od té doby, kdy poprvé dostala sedlo. Ačkoliv byl z počátku sceptický, s každým dnem přípravy se jeho pochybnosti rozplývaly: pokud se žokeji podařilo uvést flegmatickou Kincsem do běhu, žasl trenér nad její rychlostí – téměř jakoby klisničce narostla křídla. Hesp šel přímo za  Blaskovichem a řekl mu: „Ryzka je pravým dostihovým koněm. Kvalita z ní srší. Dlouhá, kostnatá, hluboká, energická s výsostně korektním fundamentem. V rychlých pracech se ukazuje mimořádně slibně. Na zeleném oválu pravděpodobně naplní naše neskrývaná a nemalá očekávání.“

John Reevers

A tak naložili vlastní seno, oves, slámu i vlastní vodu a chystali se na cesty. Jako společník byl určen ošetřovatel Franzl. To však Kincsem nestačilo. Nenastoupila do vagónu, dokud jí nepřinesli také její přítelkyni – kočku. Teprve pak se uvolila jít dobývat svět… Berlín, Hannover, Hamburg, Frankfurt, Baden-Baden. Stop. Tady nebylo vítězství zadarmo. Došly totiž zásoby vody. Francl běžel tedy k pumpě, jenže tuhle vodu dáma nepila. Nabídli ji tedy jinou. Nic. A co z města? Ani hlt. Z řeky Rýna? Ne a ne. Z Quellen? Kdepak! Teď už vznikla panika. Franzl, Hesp i žokej Madden byli v koncích. Z povzdálí jejich snažení sledoval anglický trenér John Reevers, jejich soupeř. „Znáte stáje, kde míval koně vévoda Renard? Tak tam na dvorku je zapomenutá studna. Co vím, pili z ní vodu i ti nejháklivější koně.“ /Pozn. autorky: to by dnes byl tip na cenu Fair Play/. Chytli se té šance a rozbořenou studnu znovu vykopali. Franzl vodu ochutnal. Byla zatuchlá. Co dělat, zkusili ji nabídnout Kincsem. Dáma sklonila hlavu k vědru, přičichla a vzala první hlt: tak tohle je moje voda! Vědro pak vypila do poslední kapky. Nosili další džbery vody, která Kincsem tak chutnala. Dostatečně se napila a šla závodit. Samozřejmě vyhrála a pokračovala ve vítězném tažení.

Kincsem, trenér Hesp a žokej Madden

Po čtyři roky křižovala Evropu: Budapešť, Vídeň, Praha, Bratislava. I anglický Goodwood, kde získala o dvě délky pověstný Goodwood Cup, ve Francii zase v Deauville porazila výkvět francouzských koní. Opět Baden-Baden pro vítězství ve Velké ceně za 21 600 marek. Ale ouha, vlak měl zpoždění a trenér Hesp uvažoval, že klisnin start zruší. Jenže tu byl majitel Blaskovich, jemuž Kincsem patřila. Ten měl rozhodující slovo. Nechal stranou okolnost, že je Kincsem unavená po cestě a že ji čeká náročná, po dešti rozmáčená dráha na 3200 metrů. Půjde na start. Dostih skončil současným vítězstvím Kincsem a Prince Gilese the First. Posledním koněm, který doběhl do cíle byl hřebec „V´secko Jedno“, kterého vlastnil generál Hope. Blaskovich však nebyl Hope a nebylo mu „Všecko jedno.“ Naopak. Domluvil se s majitelem Prince Gilese the First, hrabětem Henckelem, že si to rozdají znovu o první místo a to hned. Dostih dvou koní se tedy skutečně opakoval.Dejme nyní prostor kronikáři: „V hledišti zavládlo nepřirozené a napjaté ticho. Jakoby se dva gladiátoři chystali bojovat na život a na smrt. Tentokrát ovšem neponechal Madden nic náhodě a přivedl klisnu do cíle o 6 délek před soupeřem.“ 

Přezdívali jí „žlutý“ či „maďarský zázrak.“ Co do výsledků na dostihové dráze opravdu  byla  a zůstává nejlepší klisnou všech dob. I ona, podobně jako později Phar Lap, pozvedala národní hrdost. V Maďarsku přišly do módy barvy stáje Erna Blaskoviche – bílá a bledě modrá, žluté boty si Maďaři čistili krémém značky Kincsem, pili Kincsemkafé a šampaňské Kincsem, četli sportovní noviny Kincsem, jedli dorty Kincsem, pokoušeli štěstí v loterii Kincsem. Všechno dobré bylo v té době prostě „kynčem.“

Kincsem

V roce 1879 se majitel Blaskovich i trenér Hesp shodli, že Kincsem už nemá na dráze co dokazovat a na podzim její závratnou kariéru ukončili. Kincsem se loučila – fanoušci to přijali s lítostí a dojetím,  majitelé konkurečních stájí s úlevou.

Z dostihových drah odešla neporažená – v průběhu 4 let startovala na závodištích 6 zemí celkem v 54 dostizích, jež do jednoho vyhrála. Soupeřům často poskytovala značné hmotností výhody. Dokázala zvítězit i na kilometrovou vzdálenost, když popásajíc se na startu ztratila přes 70 metrů…

Kincsem v chovu:
Po odchodu z dráhy do chovu začala Kincsem působit v hřebčíně Tapioszentmarton, v majetku  E. Blaskoviche. Ačkoliv dala pouze 5 živých hříbat (3 po hřebci  Buccaneer a 2 po Doncaster)  měla na vývoj plnokrevného chovu nemalý význam. Oba výše zmínění hřebci ve své době patřili v Anglii ke špičkovým plemeníkům. Buccaneer zvítězil v July Stakes, Doncaster zase v epsomském Derby. Buccaneer dal v Anglii 2 klasické vítěze a pak byl exportován a stal se šampiónem plemeníků v Německu i Maďarsku.  O Doncasterovi více zde.

Kincsemino první hříbě byla klisnička po Buccaneer jménem BUDAGYONGYE, nar. 1882. Hájila barvy stáje E.Blascoviche a porazila výkvět hřebců v německém Derby.  V chovu se osvědčila ještě lépe, dala klisny Disco (po Floriform) a Viglany (po Bona Vista), které se staly na dráze velmi úspěšnými.

Dalším hříbětem, nar. 1883, byla opět klisna OLLYAN-NINCS (po Buccaneer), která zvítězila např. v maďarském St. Legeru. V chovu pak Ollyan-Nincs založila velmi vlivnou rodinu, jejíž členové sbírali klasické vavříny na drahách tuzemska i Evropy mnoho let.

V roce 1884 Kincsem nezabřezla.

V roce 1885 dala hřebečka jménem TALPRA MAGYAR (po Buccaneer), který sice nikdy nevyběhl, ale  mimořádně slibně se ujal v chovu. Mezi jeho nejlepší potomky rozhodně patří hřebec Tokio, mj. vítěz rakouského Derby, Velké ceny Baden-Badenu a maďarského St. Legeru.

V roce 1886 se narodil další hřebec po Doncaster jménem KINCS-OR. Měl slibnou formu a tak byl přihlášen na startovní listinu německého Derby, ale před startem náhle uhynul.

Posledním hříbětem zázračné Kincsem byla klisna KINCS (po Doncaster), nar.1887.  Také nikdy nestartovala, v chovu se však prosadila a stala se uznávanou chovnou klisnou. Její dcera Napfeny se stala vítězkou mnoha ceněných dostihů a v chovu dala klisnu Miczi, vítězku dostihů v Maďarsku i Rakousku.

Krátce po porodu KINCS, dostala Kincsem koliku a parabola života slavné klisny se symbolicky uzavřela v den jejích 13 narozenin – neporažená na dráze – podlehla dne 17. 3. 1887 těžké kolice. Robert Hesp,  její trenér, ji téměř okamžitě následoval – zemřel pouhých 39 dní po svém „pokladu“. Oslavovaná i zatracovaná, milovaná i proklínaná, ale navždy nejlepší.

Když Kincsem uhynula, neodešel jen kůň, ale i velká osobnost. Během kariéry trávila mnoho času na cestách, cestovala v přepravnících či tmavých cestovních vagónech. Cestování měla prostě v krvi! Vypraví se, že  pokaždé, když spatřila přijíždět přepravní vagón, vzrušeně řehtala. Velice ráda cestovala železnicí,  tedy měla-li ve své blízkosti ošetřovatele Franzla a oblíbenou kočku, pak působila naprosto spokojeným dojmem. A nebylo divu, Kincsem Franzla milovala a on miloval ji. Dodnes se traduje historka o tom, jak se jedné mrazivé noci vzbudil právě když jej Kincsem přikrývala svou vlastní dekou! Od té doby odmítala být dekována a vždycky ji házela na Franzla. Ošetřovatel neměl žádné přijmení a tak mu začali říkat Frankie Kincsem. Později, když sloužil u armády, toto jméno hojně používal. Žádný div, že po jeho smrti stojí i na jeho náhrobním kámeni.

Kincsem se svým ošetřovtelem

Navzdory předčasné smrti založila Kincsem silnou mateřskou linii, která přežila po další generace. Její potomci sbírali vavříny v maďarském Two Thousand Guineas (5x) stejně tak jako v jeho rakouské obdobě (5x), maďarský One Thousand Guineas získali (3x), maďarské Derby (2x), rakouské (3x),  německé (1x),  italské (1x), polské (2x). Maďarský St. Leger (5x),  německý St. Leger (1x) a francouský St. Leger (Prix Royal Oak) také 1x. Zvláště ve 20. století si rodina založená zázračnou klisnou stále udržovala výsostné postavení v produkci klasických vítězů, což je samo o sobě téměř nepředstavitelné, vezmeme-li v úvahu, že maďarský chov utrpěl značné ztráty na chovném materiálu v I. i II. světové válce! Ještě v roce 1960 zvítězil v německém Derby a v St. Legeru  hřebec Wicht, jehož pravý bratr Waldcanter byl na dráze neméně úspěšným – oba pocházejí z krevní linii založené dcerou Ollyan-Nincs (Buccaneer – Kincsem).

Závodiště v Budapešti, 1880

Musela být opravdu zázračným plnokrevníkem tato „velká dáma turfu“, zbožňovaná současníky a uctívaná jejich potomky. Objekt zájmu a historek. Ideální námět při rozpravách o prototypu plemene, jeho tvrdosti, výkonnosti, bojovnosti a kráse. Pokud se ale bavíme o Kincsem samotné, vyvstává otázka „Byla klisna „jen“ neporaženou anebo byla přímo neporazitelnou? Odpoveď nechť zní raději neporaženou, abychom zůstali na zemi. I když Erno Blaskovich stále zdůrazňoval, že ji opakovaně a bez chladných kalkulací stavěl proti nejkvalitnějším koním Evropy a dokonce ji nutil za nimi cestovat.

Socha slavné Kincsem

Historky o Kincsem, jejím charakteru a úspěších, se dnes každopádně šíří už jen ve zprostředkovaném podání, neboť poslední pamětník, János von Blaskovich, synovec výše uvedeného  Erna Blaskoviche, zemřel v roce 1967.

Legenda o Kincsem ale naštěstí vůbec nepotřebuje autentické podporovatele, protože působí zásluhou archivních materiálů, dobových popisů, reportáží a jiných replik: zachovala preparovaná kostra, která se v současnosti nachází v maďarském Agricultural muzeu v Budapešti, dále sbírka relikvií v zemědělském muzeu, dostih „Kincsem díj“ a hospůdka jejího jména poblíž budapešťského závodiště, do které chodí rajťáci.

Ve své knize Plnokrevník charakterizuje F. Chales de Beauliveu Kincsem jako „zázrak, jaký příroda nikdy před tím nestvořila a zřejmě ani v budoucnu nestvoří.“

Pomník jejímu charakteru zase postavil sámotný E. Blaskovich: „Působím v branži už 50 let, ale nikdy jsem se nesetkal s tak přítulným a zároveň sebevědomým koněm.“

Chvále Kincsem se nevyhnul ani další člověk, Geza Podmanicky: „Zdánlivě se vůbec nenamáhala a přece byla vždy vpředu – jako chrt, který si zahrává s těžkopadnými ovčáckými psy. Byla flegmatická, ale rozhodně ne líná. Přesně věděla, co se od ní žádá a podle toho v dostizích kontrolovala situaci. Když poznala, že je za cílem, samo přešla z cvalu do kentru.“

Manažer Blaskovichovy stáje, Ivan Szapary, o ní zas prohlásil, že „působivá je její pohyblivost loketních kloubů, která nezmenšuje spojení s hrudním košem tak jako u většiny jiných koní. To jí umožňuje vyvinout prostornější akci díky které poráží i konkurenty se srovnatelnou kadencí a vydatností cvalu. Při každém skoku zákonitě získává pár decimetrů náskoku. Ostatní koně musí vyslověně dřít na to, co Kincsem produkuje tak nějak automaticky kvůli netypické konstituci.“ (Pozn autorky – relevatní článek k tématu viz. Úhel běhu (angl. Stride ankle).

Kincsem v kostce:
Narozena:1874
Uhynula: 1887
Barva: ryzka
Chovatel: Ernst von Blaskovich
Majitel:  Ernst von Blaskovich
Trenér: Robert Hesp
54 startů: 54-0-0
Výhry:  199,705 fl

Pedigree:

Autorka článku: Phar.Lap
Zdroj informací: Jezdectví 5/1995, A. Jelínek – Dostihová čítanka, Wikipedia, Thorougbred Herritage
Zdroj obrázků: Internet, archiv autorky

Rachel Alexandra však nepředvedla nic ze své předchozí zázračné formy, jak se mnozí fanoušci domnívali. Všichni máme ještě v živé paměti, jak to natřela hřebcům v Haskell Invitational , kde zvítězila o propastných 6 délek! Ale podobná krasojízda se nekonala. Superklisna potřebovala dokonce několik lehkých pobídek od svého žokeje Calvina Borela, aby „našla nohy“ a odrazila útok klisny Queen Marthy. Do cíle se však nakonec vřítila o 3 délky před svou rivalkou v čase 1:49.78 sekund (k překonání stávajícího rekordu dráhy jí chyběly 3 sekundy).

“Jsme jejím výkonem potěšeni,” přiznal trenér Steve Asmussen. “Dnes byl opravdu horký den, ale ona si zachovala svůj styl. Narozdíl od Queen Marthy byla relativně v pohodě. První věc, kterou mi Calvin po doběhu řekl, bylo, že se mu líbilo, jak rychle zareagovala na jeho pobídky. Myslíme si, že právě to je klíč k jejím dalším úspěchům.”

Queen Martha se ujala vedení velmi brzy a nasadila zuřivé tempo. Borel se držel v zákrytu a když se blížila zatáčka do cílové rovinky byl nucen Rachel Alexandru, ověnčenou titulem Kůň roku 2009, pobídnout. Ta okamžitě zareagovala a dotáhla se na svou rivalku. Queen Martha, klisna, která nikdy před tím neběžela na písku, ani nevyhrála žádný stakes závod, se jí však držela jako klíště a téměř do posledního furlongu „dýchala“ Rachel Alexandře na záda. Nakonec však Rachel Alexandra ukázala svou výjimečnost a uhájila prvenství.

Borel po doběhu prohlásil, že byl s jejím výkonem spokojen. “Je zpátky,” prohlásil. “Pouze ji musíme dobře připravit na dráhy, kam ji chce pan Jackson vyslat a já budu definitivně v sedle. Myslím si, že je Rachel nejlepší klisnou v USA a určitě je nejlepší kůň, kterého jsem měl v životě tu čest jezdit.”

Rachel Alexandra sice prohrála první dva starty sezóny 2010, ale pak se opět blýskla 10ti délkovým vítězstvím ve Fleur de Lis Stakes v Churchill Downs v Louisville, Kentucky, čímž dala všem jasně najevo, že překonala krizi, i přesto se však v průběhu ranního tréninku mezi žokeji hodně spekulovalo o tom, zdali se dokáže vrátit do formy, kterou měla v roce 2009.

Odpověď na tuto palčivou otázku přinese bezpochyby až její další start. Jackson nebyl osobně k zastižení, ale proslýchá se, že Rachel Alexandra by měla běžet v Saratoze v Personal Ensign Stakes dne 29.8.2010. Asmussen naznačil, že plán dalších Racheliných startů bude 100 % potvrzen jakmile se setká s majitelem klisny v Saratoze, kde je Rachel Alexandra rovněž ustájena.

Borel se dáke nechal slyšet, že výkon Rachel Alexandry v něm nezanechal žádné pochyby o tom, že klisna bude směřovat opět na špici. “Dnes opět zvítězila velmi lehce. Nechal jsem ji běžet vzadu, abych se ujistil, že má ještě dostatek sil, aby vyrazila kupředu, což také udělala, ale i přesto si myslím, že nám na příští závod zbylo ještě dost sil.”

Asmussen jeho tvrzení rovněž podpořil. “Líbí se mi, jaká je teď.“ prohlásil. „Je tak nějak dospělejší a také nosí větší váhu. Je velice soustředěná a nic ji nepřekvapí.”

Lady’s Secret Stakes byl původně stanoven na 1.8.2010 a cena pro vítěze byla 150.000 USD, ale kvůli účasti Rachel Alexandry se vedení dráhy rozhodlo, že se dostih bude konat o 8 dní dříve a rovněž došlo ke změně vítězné dotace na 400.000 USD.

Sousední dráhy Philadelphia Park a Delaware Park své programy kvůli horku zcela zrušily, ale vedení Monmouth Parku se rozhodlo stanovený program realizovat a to i navzdory devastujícímu vedru. Toto rozhodnutí mělo samozřejmě co dělat s účastí nejlepší klisny a výnosným prodejem reklamních materiálů, zvláště pak triček s jejím jménem a logem, která se rozdávala všem fanouškům. Management dráhy se rovněž sešel s žokeji, aby projednal možnosti, neboť ani jednomu z nich se za takových klimatických podmínek na start příliš nechtělo.

Podle článku Billa Finleyho přeložila Phar.Lap Zdroj informací: .nytimes.com Zdroj obrázků: archiv Calvina Borela