 |
| Al Jolson (1886 – 1950) |
Al Jolson (26. 5. 1886 – 23. 10. 1950) byl americký zpěvák, herec a komik. Na vrcholu kariéry se o něm říkalo, že je „světový bavič nejvyšší kategorie“. Jeho umění bavit lidi bylo opravdu velice originální: byl drzý a často si bral do úst veřejnost. Právě díky němu se do širšího povědomí publika dostaly mnohé, veřejnosti doposud neznámé písně, které podtrhovaly Jolsonův „nestoudně sentimentální, melodramatický přístup“. Mnoho známých zvěváků k němu vzhlíželo jako ke vzoru a bylo ovlivněno jeho hudebním stylem, vč. Binga Crosbyho, Judy Garlandové, rokera Jerryho Leea Lewise nebo Boba Dylana, který o Jolsonovi jednou dokonce prohlásil, že je opravodvou hvězdou, jejíž „vliv i život jsou cítít“. Gilbert Seldes – kritik z Broadwaye – zase řekl, že Jolson reprezentuje „směsici národního vědomí a radovánek.“
Ve 30. letech 20. století byl Al Jolson prakticky největším (a také nejlépe placeným) americkým bavičem. Mezi léty 1911-1928 vystupoval v show „Zimní zahrada“ (Winter Garden show), která se konala devětkrát a pokaždé byla beznadějně vyprodána. Dále také natočil více než osmdesát hudebních nahrávek (např. Carolina in the morning (1947) a účastnil se i šestnácti mezinárodních turné. Ve světě je Jolson známý především jako hvězda prvního mluveného filmu s klasickou délkou metráže, který se jmenoval Jazzový zpěvák (orig. The Jazz Singer) z roku 1927. Během 30. let však proslul též jako hvězda dalších hudebních filmů.
Po období neaktivity se opět navrátil na výsluní. Publikum si jeho osudy připomnělo v biografickém snímku „Jolson Story“ z roku 1946. Film získal i Oskara. Larry Parks v něm sice hrál Jolsona, ale písňě, které zpívá, nazpíval pravý Al Jolson. Díky neuvěřitelnému úspěchu bylo v roce 1949 natočeno i pokračování pod názvem „Jolson opět zpívá“ (orig. Jolson Sings Again). Tento snímek byl dokonce nominován na tři Oskary.
Po brutálním útoku Japonců na amerckou námořní základnu v Pearl Harboru se Jolson stal první hvězdou, která se angažovala v podpoře vojáků bojujících za svobodu v průběhu těžkých let 2. světové války. V roce 1950 zvpěvák vystoupil živě i v Koreji, kde předvedl neuvěřitelný výkon: během 16 dní zvládl odzpívat 42 představení! Al Jolson zemřel pouze týden po svém návratu zpět do USA. Na jeho skonu mělo svůj podíl i psychické vyčerpání předchozích dní. Státník George Marshall Jolsonově rodině udělil čestné uznání za nezměrné zásluhy a Alovi věnomal medajli in memoriam.
„Jolson byl pro jazz, blues a ragtime tím, čím byl Elvis Presley pro rock ‚n‘ roll„. Jednoznačně. Vůbec první populární zpěvák, který z pouhého zpěvu písně u mikrofonu udělal opravdovou show! Stal se průkopníkem „současného stylu rockových hvězd„. On je počátek všeho, co dnes v muzice známe a bereme jako samozřejmost. Jeho specialitou bylo i speciální pódium s uličkou přímo mezi diváky. Jolson běhal nahoru a dolů a po prostoru pódia, přičemž publikum „dráždil a vtipkoval s ním„. Často se také zastavil u konkrétního člověka a zpíval jen pro něj. Z jeho tváře byly opravdu jasně čitelné emoce. Ostatní diváci byli nadšení a prožívali onu „extázi“.
Podle hudebního historika Larryho Stempela byl Jolson hudebním fenoménem. „Nikdo předtím na Brodwayi nic podobného nezažil.“ Stephen Banfield souhlasí a dodává, že „Jolsonův jedinečný styl sehrál bezesporu nejdůležitější roli při profilování součástných moderních hudebních stylů...“
Jolson miloval vystupování s tvaří pokrytou černým make-upem. Tato technika se od poloviny 19. století používala především na divadelní scéně. Svým jedinečným, dynamickým a procítěným stylem dokázal zazpívat jakokoliv „černou muziku“ od jazzu až po blues. Poznal kouzlo a sílu afro-americké hudby a prezentoval ji odpovídajícím stylem i publiku. Na počátku roku 1911 se zviditelnil svým odmítavým postojem k diskriminaci černých umělců na Broadwayi. Svého vlivu v hudební a divadelní branži často užíval, aby proklestil cestu na výsluní mnoha „černým“ umlěcům, kteří se později sami stali uznávanými hvězdami. Mezi ně patřili např. Cab Calloway, Louis Armstrong, Duke Ellington, Fats Waller a Ethel Watersová.
 |
| Phar Lap po vítězství v Agua Caliente, 20. 3. 1932 |
Pro fanoušky Phar Lapa má však Al Jolson ještě jednu „historicky nepostradatelnou“ přednost. V noci dne 20. 3. 1932 totiž právě on v kasínu v Agua Caliente zazpíval svou „ódu na Phar Lapa“ (parodii na písněň „It’s a long way to Tipperary„):
It’s a long way to Caliente,
Je dlouhá cesta do Caliente,
It’s a long way to go.
Dlouhá cesta.
It’s a long way across the ocean
Dlouhá cesta přes oceán
For the richest prize I know.
Pro nejvyšší cenu, co znám.
Goodbye Dr. Freeland,
Sbohem, Dr. Freelande,
So long, Spanish Play.
Stejně tak i Spanish Playi.
It’s a long, long way to Caliente,
Je dlouhá, dlouhá cesta do Caliente,
But Phar Lap knows the way!
Ale Phar Lap cestu zná!
Podle zahraničních materiálů zpracovala: Phar.Lap (Inéz Chehaibi)
Zdroj: archiv autorky
Zdroj obrázků: Internet, archiv autorky
