SYDNEY — Skippy vyřadila i Matildu, boxující klokanku, stejně tak jako slavného dostihového koně Phar Lapa či Fatsa, australského vačnatce a byla jednoznačně zvolena největší zvířecí ikonou Austrálie.

Přesně 836 lidí různých věkových kategorií odpovědělo na online anketu  pořádanou veterinárním serverem VetShopAustralia, přičemž celých 29 % jednoznačně označilo za zvíře svého srdce klokanku z buše jménem Skippy. Těsně za ní s 21 % hlasů skončil legendární ryzák Phar Lap. Na třetím místě se s překvapivými 15 % hlasů umístil pes z TV reklamy firmy Toyota. Simpsonův osel skončil s 12 % hlasů čtvrtý těsně následovaný Matildou, která získala 9 % hlasů a pes „Tucker“ obdržel celkem  4 % hlasů. 8 % respondentů hlasovalo rovněž pro pana Percivala z dětské knížky i filmu Storm Boy, zatímco Fatso skončil na posledním místě s 2 % hlasů a to i navzdory faktu, že se Tv série vysílala v Austrálii po velmi dlouhou dobu. Zřejmě Australanům příliš k srdci nepřirostl. 

„Skippy je možná nejlepším australským tv seriálem, protože Austrálii proslavila po celém světě – podobně jako Phar Lap,“ říká šéf VetShopAustralia, pan doktoror Mark Perissinotto. „Není žádným překvapením, že ji lidé tak milují –  úžasná šedá klokanice totiž lidem rozumí a umí s nimi komunikovat, zachraňuje ztracené turisty, otevírá dveře, vykrádá jídlo, hraje na bubny a umí i telefonovat, což jsou všechno neuvěřitelné výkony, uvážíme-li, že je to pouhá klokanice.“

Doktor Perissinotto dále prohlásil, že anketa byla velice veselá, neboť ukázala, jak mocný vliv mají zvířata na lidi a je jedno, zda jsou opravdová, či pouze smyšlená a rozhodně se v budoucnu opět zaměří na podobná témata. „Australani měli vždycky ke zvířatům velmi blízko,“ dodává.  „Takoví jako Simpsonův osel či Phar Lap jsou spojeni s naší historii i národní hrdostí, vyrostli jsme spolu se zvířecími hrdiny jakými byli Skippy či Fatso, zatímco pes z reklamy na Toyotu nás prostě jen dokáže dobře pobavit.“

Jeden rozhořčený anonymní autor vyvěsil na internet tento návrh – upozorňuje především australskou dostihovou veřejnost na to, že tisíce koní jsou ročně zabíjeny, neboť „nestačí dostihovému průmyslu.“ Rozhodně skvělý nápad, jak ukázat na stinné stránky dostihového průmyslu, který se v médiích prezentuje především pomocí vítězů a vyhraných dotací, ale už jen málo je veřejnosti známo o tom, co se odehrává na pozadí. Osobně tuto akci schvaluji a Vy si můžete alespoň utvořit vlastní názor… Bohužel, vždycky je třeba přinášet oběti, slychávám velice často, když se snažím hájit své postoje…otázkou ale zůstává, jak by se dotyčný oponent cítil, kdyby tu oběť musel přinést sám – či v horším případě – kdyby tato hrozba visela nad jeho vlastní rodinou? Lidé mají zvláštní vlastnost – vytěsňovat problémy zvláště pak pokud se jich přímo netýkají…

Při svém pátrání po stopách nesmrtelného Phar Lapa jsem narazila na článek anonymního autora,  jehož téma mě velice zaujalo. Dokonce natolik, že se domnívám, že je na místě, abych jej zde publikovala…

Dejme tedy prostor anonymnímu autorovi: Omlouvám se, že neskáču radostí nad pokusem o sjednocení ostatků chudáka mohutného Phar Lapa. A vlastně, je mi z toho docela špatně. Dokážete si představit to boží dopuštění, kdyby někdo přišel s návrhem, aby se poskládaly kousky pračlověka jen kvůli jakémusi výročnímu dni? Anebo ještě lépe, aby se vykopaly kostry předků anglosazských rytířů z míst, kde byly se vší slávou před několika staletími pohřbeni jen proto, že se to hodí do plánu oslav dnů Austrálie?

Jak je tedy možné, že ten úzkoprsý politický činitel Rob „Osel“ Hulls  bezostyšně narušuje klid této ikony jen kvůli tomu, že se blíží nějaké 150. výročí Melbournského poháru! To si říká dostihový ministr!? Všichni milovníci koní by měli být znechuceni jeho nepřístojným jednáním! Stáhovat části těla nesmrtelné legendy dohromady  JEN kvůli dočasné (!!!) expozici, to je  stejné jakoby si Monty Python dal osobní schůzku s Hannibalem Lecterem…

Ale zpět k tématu. Přemýšlejte o tom. Lidská arogance je rok od roku horší. Jak můžeme my, nejchytřejší tvorové na planetě, poskytnout ocenění léta mrtvému zvířeti za jeho hrdinské výkony v roce 1930? Vždyť jsme to vlastně byli my, lidé, kdo po jeho skonu rozsekal  jeho mohutné tělo na kusy a vystavil  jeho části v různých městech ve skleněných vitrínách jako pouťovou atrakci. Kůže úžasně naaranžovaná na umělé figuríně bez života v Melbourne, jeho obrovské srdce se nachází ve skleněné nádobě s lihem v Anatomickém institutu v Canbeře a jeho kostra je až na Novém Zélandu.

No a teď mi upřímně povězte, přáli byste si, aby podobný osud potkal např. Rona Barassiho? Nebo Johna Landyho? Nemyslím si. Tak proč si k sakru myslíme, že můžeme tělo národního hrdiny vláčet sem a tam jako kus hadru? (Samozřejmě, musím připustit, že jsem jako dítě také úžasle zírala na exponát Phar Lapa v Melbourne a vůbec mi to nepřišlo nepřirozené, ale má oblíbená veganka, Pam Ahernová prohlásila, že „jsme produktem naší výchovy a jako děti automaticky přejímáme hodnoty našich rodičů.“)

Bylo mi necelých 20 let, když jsem se shodou okolností dostala do Canbery a na vlastní oči spatřila Phar Lapovo srdce vtěsnané do skleněné nádoby. A první myšlenka, která mi prolétla hlavou, byla: „Bože, to je strašné. Kolik takových věcí na světě existuje? A proč je tento druh jakéhosi anatomického voyerismu tak nadšeně akceptován?„

Pam Ahernová obětovala svůj život zvířatům a ví, o čem mluví – sama založila útulek pro zvířata poblíž Kilmore ve státě Victoria. Pam se rovněž svými kampaněmi snaží poukázat na to, že lidé si sami určili standardy, podle kterých nakládají jinak s mrtvými těly svého druhu a jinak s těly ostatních druhů (vč. zvířat). Ale máme na něco takového právo? Vždyť je to absolutně nepřirozené a proti přírodě.'“Pokud bych se svým psem zacházela tak, jako se zachází s některými zvířaty na farmách, už by mě za to zavřeli,“ říká Pam.

Ani ne den stará kuřata (převážně kohoutci) jsou nemilosrdně vybíjeni po tisících, protože jsou  pro chovatele bezcenní. Jejich těla jsou posléze semleta do konzerv pro domácí mazlíčky. Telata jsou násilím odtrhnávána od svých matek dojnic po 5 dnech života a zabíjena pro jejich jemné maso, které lidé vyžadují  nejen v restauracích. Ale i proto, abychom my, lidé, mohli pít mléko, které bylo původně určeno pro ně.  A co myslíte, že čeká krávu, která už dál nemůže produkovat tolik mléka? Jde nemilosrdně na  pořážku, aniž by se někdo alespoň pozastavil nad tím, že by si za ta léta věrné služby lidem, zasloužila odpočinek. Ne, to  přeci nejde, už si na sebe nevydělá a tudíž je nepotřebná…

A jak tohle souvisí s Phar Lapem? Někteří z Vás se možná budou divit, ale hodně! „Peníze, které se utratí za narušení jeho posmrtného klidu, by se mohly použít na daleko užitečnější věci např. na pomoc stále !!! živým !!! vysloužilým dostihovým koním, kteří měli to štěstí, že přežili léta na dráze…,“ dodává Pam a já nemohu než souhlasit. „Máme schopnost vážit si věcí ne proto jejich skutečnou hodnotu, ale proto hodnotu, kterou jim přisuzujeme, což o našem druhu jistě něco vypovídá.“

Mimochodem, Pam rovněž poskytuje domov několika vysloužilým dostihovým koním, ale to dostihového ministra Hullse už tolik nezajímá, natož aby snad přispěl nějakou finanční  pomocí, tza to by jej totiž média nevynášela do nebes! Pokud Vás tento článek zaujal, další informace o lidské přetvářce vůči zvířatům naleznete v knize Petera Singerase s názvem Osvobození zvířat (angl. Animal Liberation). Autor se rovněž zúčastnil veřejné prezentace pod záštitou RSPCA, na které otevřeně promluvil o právech zvířat. A víte co? Po jejím ukončení byl pozván na oběd, kde mu nabídli šunkový sendvič…což jen svědčí o tom, že lidé poslouchají jen to, co poslouchat chtějí…

Ale otevřete už konečně oči, my se nerodíme nadřazení zvířatům, takovými se stáváme díky tlaku a zaběhnutých pravidel společnosti. Měli bychom si to uvědomit a vyskočit ven z toho začarovaného kruhu dokud je čas!