Heaton Cashell Martin známý jako „Cashy“ nebo zkráceně „Cash“ byl 1,50 cm vysoký chlapec, s rošťáckým úsměvem a charakterem k pohledání. V roce 1929 bydlel se svou matkou, dvěmi sestrami a bratrem v malém domku na Bowral Street 17 v Kensingtonu v Austrálii. …
Kolem Harryho stájí se často potulovaly místní děti. Cashy jim – samozřejmě za malý poplatek – nabízel jízdu na „svém“ šampiónovi pokřikem: „Ještě někdo chce svézt na příštím vítězi Melbournského poháru?“ Nemohl tušit, jak velkou říká pravdu. Jen se umíval svým lišáckým úsměvem a některé děti opravdu neodolaly. Taková šance se přeci moc často nevyskytne. Samozřejmě, že Cashi vozil své vrstevníky na Phar Lapovi vždycky v době, když ve stájích nebyl přítomen Telford, Woodcock ani Sumner.
„Bobby“ a „Cashi“ v akci, 192922.2.1929 pelášil Cashy domů jako by mu za patami hořelo. V běhu chvatně listoval v bulvárním plátku The Daily Pictorial. Na stránce věnované dostihovému dění byl totiž vypsán seznam všech účastníků nadcházejícícho dostihového mítinku v Rosehillu. The Pictorial uváděl v seznamu startujících žokejů jméno A. Perry. To bylo ale uvedeno chybně. Jako Phar Lapův žokej byl vybrán právě Cashy. Tedy H. Martin, který si vylosoval číslo sedm. Poté, co Telford Cashimu tuto informaci potvrdil, vyskočil Cashy v pátek ráno z postele neobvykle brzy a nelitoval utratit za noviny svou drahocennou penny. Chtěl se totiž pochlubit matce a všem přátelům, že pojede Phar Lapa v jeho prvním dostihu! Radost mu zkalilo hořké zklamání. Místo svého jména našel v novinách jméno A. Perry. Ani to však nebylo uvedeno správně, protože „A. Perry“ měl být ve skutečnosti Telfordův druhý učedník – Artur Percy. Cashyho matka sice prohlásila, že na tom nezáleží, ale Cashi odporoval: „Pořád dělají chyby! Na tom záleží!“ Matka se na něj usmála a vzdychla: „Co chceš udělat? Obvinit je, že to popletli?“ „Máš pravdu, mami. Já už se na ně nezlobím,“ odpověděl Cashy, usmál se, sebral své noviny, seběhl dolů po schodech a zmizel do svěžího rána. Hlavou mu vířily představy, jak se asi budou tvářit všichni ti sázkaři až nakonec v sedle uvidí jeho. Musel se tomu smát. Stejně asi budou sázet na Jima Pika, ale to se jednoho dne změní…
Harry Telford byl přísný zaměstnavatel. Byl tvrdý na své koně i žokeje stejně tak, jako byl život k němu samotnému. V roce 1928 navíc prožíval osobní krizi. Mnoho klientů z jeho stáje odešlo. Cashy věděl, že se pan Telford ocitl ve složité životní situaci. Několikrát totiž viděl svou matku a pana Telforda jak spolu velmi vážně hovoří. Rovněž mu neušlo, že Woodcock a Summer teď pracují mnohem více pro jiné stáje. „Člověk nemůže pracovat za nic, Cashy“, říkával mu Tommy Woodcock. Tommy byl ke koním tak mírný jako k nim byl Harry Telford tvrdý. Oba měli srdce na tom správném místě, ale jejich metody byly rozdílné. Všichni pociťovali nepřízeň doby a jedinou věcí, která teď všechny spojovala, byl Phar Lap. Tommy Woodcock měl pro velkého ryzáka slabost a stejně jako Harry Telford mu něžně přezdíval „Bobby, “ což se Cashymu moc líbilo. Cashi dál snil s otevřenýma očima o dni – který už samozřejmě nemůže být daleko – kdy spolu s Phar Lapem vyhrají velký dostih. V jeho fantazii dostával tento sen velmi reálnou podobu: pan Telford se bude na tribuně bavit s ostatními majiteli, Tommy Woodcock přivede osedlaného Phar Lapa do padocku a on – Cashy Martin – bude oblečen do dresu v barvách jejich stáje, do červené vesty s bíločernými proužky na rukávech, na hlavě bude mít červenou čapku. Tommy Woodcock mu dá instrukce do dostihu a vyhodí ho do sedla a pak spolu s Phar Lapem půjdou na start… Zpět do reality. Čtení dostihové rubriky. Cashy se nemohl na nic pořádně soustředit, myšlenky se mu míhaly hlavou jedna za druhou. Myslel na zítřek. Nikdo nepočítá s tím, že vyhraje. Ani Tommy Woodcock. „Cashy, ten start je pouze proto, aby se Phar Lap seznámil s dráhou,“ vysvětloval mu Tommy. Cashimu se na tváři objevil veselý úsměv. Však on jim všem ukáže, co Phar Lap dokáže!
Při pomyšlení na zítřek naplnila jeho nitro nepředstavitelná radost. „Bude to šampión!“ oznamoval každému na potkání. A aby svým slovům dodal na vážnosti přidal ještě: „I šéf si to myslí!“ Harry Telford nic takového nahlas nikdy neřekl, ale sám také skrytě doufal. Byl to muž ošlehaný životem s prošedivělými tmavými vlasy, pečlivě upravenými pod plstěným kloboukem nebo čapkou, který toho nikdy toho moc nenamluvil. Byl nejvíce oddán své ženě, malému synkovi a všem, kdo pro něho tvrdě pracovali. Často mladého učedníka poučoval: „Nikdy neříkej lidem „z venku“ (myslel tím veřejnost, novináře a konkurenci), co nemusí vědět. Harry Telford neučil své svěřence pouze jak sedět správně na koni, ale dával jim i praktické rady do života. „Buď obezřetný, nikomu nevěř a vždycky buď svůj.“Trenér měl Cashyho rád nejen kvůli jeho nezbednému úsměvu. Mladý učedník byl vždy obětavý a věci rychle chápal. Chodil vždy v čistém a upraveném oblečení, i když značně ošumělém.
Cashiho fantazie pracovala na plné obrátky… „A tady se objevuje Phar Lap, tři, čtyři, pět délek před ostatními…jeho žokej H. Martin jede jako o život,“ křičel mladý učedník a zcela se vžil se do role dostihového reportéra. „Dostih je skoro u konce, vážení přátelé. A Phar Lap si běží pro jasné vítězství! Podívejte se na něj. Je to druhý Carbine. Ne, mám dojem, že je dokonce lepší než Carbine!! Donesl svého mladého, nezkušeného žokeje H. Martina k jeho prvnímu vítězství v Melbournském poháru…“
Stejně jako dům, ve kterém Cashy bydlel, byly Telfordovy stáje situovány ve stejné ulici nesoucí jméno Bowral Street. (Hned vpravo ležely stáje, ve kterých legendární trenér Tommy Smith později připravoval světově proslulého Tullocha). Telfordovy stáje se skládaly ze čtyř starých oprýskaných boxů a pískového dvora, kde Cashy často Phar Lapa pohyboval. Na tomto dvorku ho rovněž parádil pro zástupy svých kamarádů, když chodili po vyučování domů z nedaleké školy ležící na rohu Bowral Street a Doncaster Avenue, napravo od závodiště. Mladý učedník jim však nikdy neprozradil, proč nesmí vodit Phar Lapa ven ze dvorku. Zákaz měl svůj opodstatněný důvod: kdyby se mladý dvouletek ocitl venku na ulici, snadno by mohl chlapci utéci a způsobit tak ve městě značné škody.
22.2.1929 odpoledne, den před Phar Lapovým prvním závodem, byl Cashy opět venku se svými kamarády. Jeden z nich, jedenáctiletý Jim Marsh, jeden z těch šťastlivců, který se na Phar Lapovi na pískovém dvorku před stájí už několikrát svezl, oznamoval všem přítomným horké novinky. „Náš kůň „Bobby,“ křičel na celé okolí, „zejtra pojede svůj první závod a tady Cashy ho pojede.“ Pak se na chvilku zarazil – jako by se chtěl ujistit o pravdivosti svých právě pronesených slov, otočil se směrem – kde stál Cashy a celý se pyšně naparoval.
„Určitě vyhraješ, Cashy, že jo?“
„Už jsem Ti snad někdy lhal?“
„A vopravdu fakt vyhrajete?“
„Samozřejmě, že vyhrajeme! Budete mi mávat až nás povedou do kruhu pro vítěze!“
Na krátký okamžik všichni ztichli.
„A můžeš nám ukázat nějakou přikrývku pro vítěze?“
Jenže to Cashy nemohl. Phar Lapova přikrývka, byla obyčejná – zhotovena jen z celty a měla pramálo společného s přikrývkami pro vítěze. Takové drahé a ozdobné přikrývky se dávaly pouze koním, kteří za něco stáli a vyhrávali. Jenže Phar Lap ještě v životě žádný dostih nevyhrál, takže neměl ani žádnou takovou přikrývku pro vítěze…
…
23.2.1929 běžel tedy Phar Lap svůj první závod – Nursery Handicap, který měřil 5 ½ furlongu. Ryzák vyběhl s kurzem 33:1. V jeho sedle samozřejmě seděl H. „Cashy“ Martin. Slavné vítězství se nekonalo. Phar Lap doběhl na posledním místě daleko za startovním polem. Zvítězila Exacta, následovaná Cabaret Girl a třetí byl Pimento. Cashi byl sice z výsledku dostihu poměrně zklamaný, ale přesto věřil, že Phar Lap jednou bude šampiónem. Později, když začal ryzák opravdu vyhrávat, byl pyšným členem jeho týmu. Jezdil s Phar Lapem veškerou tréninkovou práci a pomáhal Tommymu Woodcockovi v péči o něj.
…
25.10.1930 pracoval Cashi jako obvykle ve stáji a přitom poslouchal vzrušený hlas rozhlasového komentátora, který nadšeně oznamoval, že Phar Lap s přehledem zvítězil v Melbournském poháru 1930. Cashimu přelétl po tváři rošťácký usměv. Tak a teď už „Bobbyho“ miluje celá Austrálie! Ale prvním, kdo věděl, že Phar Lap není jen tak obyčejný kůň byl právě on – Cashy. Svědek Phar Lapova dospívání a jeho neúspěchů na dráze. Dobře si pamatoval na zvláštní záři v jeho očích, která se nikdy nezměnila. „Bobby“ ho nezklamal. Vždycky věděl, že je nejlepší! Pan Telford je bohatý a Cashyho kariéra se velmi slibně rozjíždí. Díky bohu za to. Život se zdál být tak krásný…
…
…
25.11.1930 oslavil Cashy své 17. narozeniny. Hned ráno vyskočil z postele, oblékl se a běžel na tréninkovou dráhu, pak zpět domů. Mezi dveřmi ještě stačil oznámit matce, že se dnes vrátí později, protože v Gosfordu sedlá svou oblíbenou kobylku La Grorii, se kterou před 12 měsíci slavil své první vítězství. Před tím jede ještě v rámcovém dostihu dne outsidera jménem Servile. Usmála se na něj a popřála mu štěstí.
Gosford ležel 70 km severně od Sydney. Na startu závodu se sešlo opravdu početné pole – start se opozdil a koně byli nervózní. Měli problémy se seřadit. Servile se dostal do sevření ostatních koní. A pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Splašil se a zvednul se na zadní zrovna ve chvíli, kdy starter dostih odstartoval. Cashi spadl rovnou do dráhy ostatních koní. Přes jeho bezmocně ležící tělo se přehnala smršť kopyt. Ihned byl převezen do nemocnice s vnitřním krvácením a frakturou kosti lebeční. Bohužel ještě téhož dne svým zraněním podlehl.
Když jeho bratr vyklízel Cashiho pokoj, nalezl pod polštářem „výstřižkový blok,“ ve kterém objevil novinové výstřižky s články o Phar Lapovi, byly tam i fotografie vystřižené z novin – ukazující Cashiho rozesmátou tvář po jeho prvním vítězství… Proč jen jeho mladý život musel skončit tak tragicky?
Tragická a nečekaná smrt „Cashiho“ Martina dolehla i na realizační tým Phar Lapa. Usměvavý mladík, kteého bylo všude plno, se stal téměř členem Telfordovi rodiny. Ačkoliv se Harry pro velké pracovní vytížení pohřbu osobně zúčastnil nemohl, poslal za sebe svého zástupce – pana J. McMeekina. Byla to přesmutná údálost. Téhož večera ve stájích v Braeside Telford zamyšleně utrousil: „Díky bohu, že se ten nebožák dožil „Bobbyho“ vítězství v Melbournském poháru, vždyť se mu vlastně splnil ten jeho bláznivý sen.“
Příští sobotu se na závodišti v Moorefieldu konala protestní akce žokejů, kteří požadovali snížení počtu startujících koní tak, aby nemohlo docházet k podobným kolizím. V časopisu The Truth vyšel článek pod názvem „Duch žokeje Martina chodí po Moorefieldu.“
Cashi Martin si zaslouží naši tichou vzpomínku, protože byl vůbec prvním člověkem, který opravdu z duše věřil, že Phar Lap se jako šampión už narodil. Viděl mu to prý na očích a jak je známo, oko je oknem do duše. A Phar Lap opravdu měl duši šampióna.
Pozn. autorky:
V roce 1931 vyplul s celým týmem do Ameriky jako Phar Lapův oficiální ošetřovatel a žokej A. J. Martin nazývaný pracovně rovněž „Cashy.“ Prosím neplést si jej z výše uvedeným H.C. Martinem.
Zdroj: Připravovaná kniha o Phar Lapovi
Zdroj obrázků:Internet, archiv autorky
