Tuto slavnou řeč pronesl přibližně v roce 1855 slavný indiánský náčelník Seattle, po němž bylo pojmenováno město Seattle.
„Prezident z Washingtonu posílá zprávu, že chce koupit naši zemi. Copak člověk může kupovat či prodávat oblohu nebo zemi? Ta myšlenka je nám cizí. Jestliže nevlastníme vzduch nebo třpyt vody, jak je od nás někdo může koupit? Pro můj lid je posvátná každičká část této země. Každá větvička borovice. Každé písčité pobřeží. Každá mlha v tmavých lesích. Každá louka. Každý bzučící hmyz. To vše je ve vzpomínkách a zkušenostech mého lidu svaté. Známe mízu, která proudí v kmenech stromů, stejně jako známe krev, která proudí v našich žilách. Jsme součástí země a ona je naší součástí. Vonné květiny jsou naše sestry. Mědvědi, jeleni a orli jsou našimi bratry. Skalnaté srázy, šťavnaté louky, teplé tělo koně i člověk – to vše je součástí jedné rodiny. Zářivá voda proudící v potocích a řekách není jen voda – je to také krev našich předků.
Když svou zemi prodáme, musíme mít na paměti, že je posvátná. Každý prchavý odraz v klidné hladině jezera vypráví o událostech a vzpomínkách ze života mého lidu. Zurčení vody je hlasem mých předků. Řeky jsou naši bratři, zahánějí naši žízeň. Nesou naše kanoe a krmí naše děti. K řekám se tedy musíte chovat stejně laskavě jako ke svým bratrům. Když vám prodáme svou zem, nesmíte zapomenout, že vzduch je pro nás drahocený. Vzduch se dělí o svého ducha s veškerým životem, ve kterém je obsažen. Vítr dal našim otcům první dech a přijme jejich poslední. A vítr musí dát také dát našim dětem životní sílu. Jestliže vám tedy prodáme svou zem, musíte o ni pečovat a vážit si jí jako místa, kde člověk cítí, že vítr sladce voní lučními květinami. Budete učit své děti to, co my jsme učili své děti, že země je naší matkou? Co postihuje zemi, postihuje i syny země. Víme to. Země nepatří člověku, ale člověk patří zemi. Všechno je vzájemně spojeno jako krev, která spojuje jednu rodinu. Člověk nestvořil pohyb života, on je v něm pouze vláknem. Co uděláte tomuto pohybu, uděláte sami sobě. Víme, že náš Bůh je i vaším Bohem. Tento kraj je proněj cenný a zranit zemi znamená opovrhovat jejím Stvořitelem. Váš osud je pro nás tajemstvím.
Co se stane, až budou vybiti všichni bizoni? Až budou ochočeni všichni divocí koně? Co se stane, až budou skryté kouty lesa ztěžklé pachem mnoha lidí a až bude pohled na pahorky zohaven mluvícími dráty? Kam se podějej houština? Bude pryč. Kam se poděje orel? Bude pryč. Co znamená rozloučit se s rychlým koněm a lovem? Je to konec života a začátek přežívání? Až poslední rudý muž ustoupí z této země a jeho paměť bude už jen stínem mraku nad prérií, bude duch mých otců v těchto březích, v těchto lesích stále živoucí. Neboť oni milovali tuto zemi, jako novorozeně miluje tlukot srdc své matky. Když vám tedy prodáme svůj kraj, milujte jej, jako jsme jej milovali, starejte se, jako jsme se my starali. Uchovejte si vzpomínku na ten kraj, na takový, jaký je, když si ho berete. Chraňte jej pro vaše děti a milujte jej, jako Bůh miluje nás všechny. Neboť jedno víme: náš Bůh je tentýž Bůh. Tato země je mu svatá. Žádný člověk, ať rudý či bílý, nemůže žít sám. Jsme bratři.“
Zdroj informací: Joseph Campbell – Proměny mýtů v čase, s. 27-28
