Z pozice oddaného fanouška ságy si vyprošuji, aby nad touto recenzí vynášely soudy pubertální dívky, v jejichž očích Edward „splynul“ s hercem Robertem Pattinsonem natolik, že už je od sebe nedokážou odlišit. Speciálně pro ty opakuji, že Robert Pattinson není a nikdy nebude Edward Cullen. Proč? Protože jeho chabý herecký výkon v žádném případě nedokáže rozehrát všechny prvky Edwardovy kouzelné povahy tak, aby se o něm dalo prohlasit, že se pro tuto roli narodil. Omyl, on by totiž musel nejdřív zemřít…

Kdysi jsem konstatovala, že Kristen Stewardová celkem slušně vyrovnává herecké přešlapy svého kolegy, to ale platilo v rámci Stmívání. V Novém měsíci mi v některých scénách nesedí ani ona. V úvodu filmu ještě dokážu přimhouřit oko, ale korunu tomu nasadily scény po odchodu Edwarda, kdy Bella v noci křičí ze spaní. Pokud tyto scény měly evokovat onu pověstnou rozervanost z náhlé ztráty středobodu svého dívčího vesmíru – milovaného Edwarda, tak tady někdo hodně nadsadil. Zvuky, které se nebohé Kristen linou z hrdla vyvolávají totiž spíš dojem, že se chytá každým okamžikem porodit. Dost možná je to dílo režiséra, nicméně rozhodně by neuškodilo trošku více kreativity. Právě díky zmíněnému režisérskému uklouznutí ztrácí Nový měsíc cenné body vedoucí k celkové autentičnosti příběhu – na rozdíl od jeho knižní předlohy.

Samozřejmě, že ne všechny scény z Nového měsíce lze kritizovat. Weitz sice až příliš lpí na dějové linii ze Stmívání, ale místy dokáže diváka i překvapit novými invencemi. Jen škoda, že se trošku netrefil s těmi vzpomínkami na Edwardovu louku. Kritika tvrdí, že hlavní hrdinové spolu vedou dialogy o ničem, s čímž nemohu souhlasit. Dle mého názoru jejich rozhovory směřují jasně a zřetelně k věci a nejsou zavádějící jako tomu bylo v prvním díle Twilight ságy. Samozřejmě, že ten, kdo nečetl knihu nebo nepropadl Twilight mánii, se může místy ztrácet. Celkově film působí velmi barvitě, promyšleně a upraveně, takže z vizuální stránky není filmu příliš co vytknout.

V Novém měsíci se konečně dostává ke slovu herecký představitel Jacoba, Taylor Lauther, který se v předchozím díle na plátně více méně jen míhal. Právě on zaujme místo po boku Belly po odchodu Edwarda Cullena. Seznamuje ji se svým kmenem a uvádí ji do jiného světa – pryč od bolesti. Snaží se být jí „věrným přítelem.“ Kromě toho mu ale Bella imponuje i z jiné než jen přátelské stránky. Ona je však příliš zmatená, frustrovaná a rozervaná na to, aby hledala v jeho společnosti něco jiného než pochopení, hřejivé objetí a šanci slepit kousky svého rozstříštěného života zpátky dohromady. Na Edwarda nemůže a nechce zapomenout. Když náhodou zjistí, že na ni dává pozor i přes vzdálenost, která je od sebe dělí, uvědomí si, že jediným okamžikem, kdy ho může zase vidět, je, když sama sebe vystaví smrtelnému nebezpečí. Na základě této skutečnosti začně celkem bezhlavě vyhledávat všechna možná nebezpečí a za laskavého dohledu Jacoba Blacka se do nich pouštět. Někdo ji přeci musí sesbírat a srovnat kosti v těle, když si to jako naprosto nezkušená „motorkářka“ namíří kosmickou rychlostí po blátivé cestě, vedle které je jako na potvoru velký balvan… Výsledkem této krasojízdy je samozřejmě „nečekaný“ let vzduchem s tvrdým přistáním na již zmíněném kameni. To je samozřejmě šance, aby se celkem „nenuceně“ dostály ke slovu perfektně vyrysované svaly Taylora Lauthera v roli starostlivého Jacoba Blacka, který si stahuje tričko, pod nímž jako na potvoru nemá ani nátělník, navzdory faktu, že je celkem kosa. Něžně ošetřuje Bellu. Jasně, o pár obrazů dál se promění ve vlčí radiátor, který Belle poskytne ekologické teplo kdykoliv a kdekoliv to bude potřeba. Nový měsíc modifikuje staré dobré přísloví „Pes, nejlepší přítel člověka“ na „Vlkodlak Jacob, nejlepší přítel Belly.“ Teď mě tak napadá, jak by se asi Jacob tvářil, kdyby v lese potkal Červenou Karkulku s košíčkem, což by klidně mohl být žarlivý Edward na průzkumu. Ale není, místo Karkulky totiž v lese pobíhá naštvaná Victorie, která Belle v prvním díle ságy přísahala pomstu za smrt svého upířího milence. Bella má ale kliku, protože za ní stojí gang oddaných vlkodlačích bratří v čele s Jacobem, který ji chrání na každém kroku. Běda Laurentovi, který si na ni doslova a do písmene „brousil“ zuby.

Samozřejmě, že v průběhu filmu si přijdou na své všichni milovníci srdceryvných scén: viz. Edwardovo drastické sbohem nebo když Jacob Belle celkem rázně a (z mého pohledu i poněkud nelogicky) řekne dost, už mě nech být, přičemž ze sebe vysype řadu obvinění, mj. i to, že všechny události vč. jeho proměny jsou jen její vina, protože se sblížila s Cullenovic „studenou“ rodinkou.

Mezi nejpovedenější scény lze bezpochyby počítat tu, kdy se Bella osobně a nedobrovolně setkává s upířími zákonodárci Volturiovými. Režisér opravdu neponechal nic náhodě, když do role kruté upírky Jane obsadil charismatickou Dakotu Fanning (15), která se své role zhostila s gracií sobě vlastní. Její herečtí kolegové v rolích nejvyšších upírů jí celkem slušně sekundovali a svými výkony pozvedli úroveň filmu do jiných dimenzí.

Na konci Nového měsíce nechybí ani „dočasný happy end,“ i když ten je jen pro ty vyvolené. Edward se celkem v pohodě vrací zpět ke své milované Belle, která mu svou nehynoucí láskou u Volturových zachránila „krk.“ Kromě toho uchvátila Volturiovi svou tzv. „nečitelností,“ která z ní učinila nesmírně zajímavý objekt, protože takový dar se u budoucího upíra může hodit.

Bella a Edward se tedy s plnou parádou vracejí do Forks. Škoda, že nevidíme, jakou radost má z Edwardova nečekaného návratu Charlie Swan, který si díky němu se svou pubertální dcerou užívá nejedno ztřešněné dobrodružství. Nejhůř ze všech ale dopadá Jacob Black, který podle pořekadla „v nouzi poznáš přítele“ přichází s návratem neodolatelného krasavce Cullena nejen o iluze, ale i o Bellu. O tom, že svůj boj tak rychle nevzdá, se budeme moci přesvědčit v dalším díle Twilight Ságy s názvem Zatmění.

Učitel: „Dobře třído, chci abyste utvořili dvojice pro laboratorní práci.“
Elly: „Pane Armstrongu, já mám problém. Nemám žádného patrtnera pro laborky.“
Učitel: „To není možné, Elly, ve třídě je sudý počet lidí.“
Elly: „Jo, to možná je, ale je na první pohled jasné, že nemůžu pracovat s Marionet.“
Učitel: “ Proč ne?“
Elly: „Vy dobře víte, proč ne.“
Učitel: „Elly, nebuď směšná a jdi pracovat s Marionet.“
Marionet: „Já s ní taky nechci pracovat, pane Armstrongu.“
Učitel: „Proč ne?“
Marionet: „Jak bych mohla věřit jejím vědeckým úsudkům, když preferuje Jacoba před Edwardem? Jacob smrdí jako mokrej pes.“
Elly: „Možná, že smrdí jak mokrej pes, ale aspoň je loajální a neopustil by ji, aby jí tím zlomil srdce!“
Marionet: „Edward odešel, aby Bellu chránil!“
Elly: „Jo, ale mohl jí to aspoň říct místo toho, aby jí lhal!“
Marionet: “ Zabíjelo ho to lhát jí, ale neměl na vybranout!“
Elly: „Ne, to…“
Učitel: „Dost. Chce se někdo vyměnit s Marionet a Elly?“
Třída: „Ne.“
Učitel: „Je mi líto, ale budete muset pracovat společně.“
Elly: „No, když budu pracovat společně s tebou, musíš mi slíbit, že mi dáš za pravdu.“
Marionet: „Jakou pravdu? Pravdu mezi upíry a vlkodlaky?“
Elly: „Ale ne, tahle pravda je tam venku!“
Marionet: „Dobře, tak jakou teda pravdu?“
Elly: „Když mi slíbíš, že se nebudeš navážet do mého překrásného Jacoba, já slibuju, že se nebudu zmiňovat o tvé náladové přítelkyni přítelknyni.“
Marionet: „Edward není… Edward je kluk!“
Elly: „No tak proč se třpytí jako princezna Fiona?“
Učitel:“ Tak dost. To stačí! Chce se někdo vyměnit s Elly a Marionet?“
Třída: „Ne.“
Učitel: „Nemám tedy jinou možnost. Pojďte obě sem před třídu a prodiskutujte problém Edward vs. Jacob jednou provždy.“
Spolužačka:“ Nemůžete je prostě poslat za ředitelem?“
Spolužák: „Jo, proč máme poslouchat tyhle nesmysly?!“
Učitel: „Protože jsem věděc a ti hledájí na otázky odpovědi. Marionet, ty první.“
Marionet: „Děkuji, pane Armstrongu. Co je to láska? Můžete ji plánovat? Nebo je to osud? Já uvěřila, že je to osud v momentě, kdy jsem slyšela Edwarda říkat: Už nemám sílu se od tebe držet dál. Věděla jsem, že budeme spolu.“
Spolužák:“ Promiňte, ona si myslí, že bude s tím fiktivním upírem ze Stmívání?“
Marionet: „Ne, já si to nemyslím, já to vím.“
Elly: „No, co když ti řeknu…Marionet?“
Marionet vášnivě líbá sešit.
Učitel: „Co kdybych ti řekl…Marionet, co to děláš?“
Marionet: „Promiňte, poznámkový blok je na poznámky, ne na líbání.“
Učitel: „Správně. Tak, Elly.“
Elly: „Děkuji. Byly časy, kdy i já zbožňovala Edwarda Cullena a Jacob byl jen skrvnou na obrazovce, ale pak se něco změnilo. Možná jsem to byla já. Možná jsem chtěla ocenit kluka, který byl také mým přítelem, ale s největší pravděpodobností se změnil Jacob. Když si v Novém měsícsundal to tričko, viděla jsem ty změny a pomyslela si, jeah! Chtěla bych na tvém břiše upéct koláč.“
Marionet: „To jsou fajkový svaly!“
Elly: „Ne, nejsou.“
Marionet: „Ale jsou …“
Elly: „Ne, tyhle jsou opravdové…“
Marionet: „Kdyby byly opravdové, pak ten kluk co hrál Jacoba by nemusel nosit tričko vůbec.“
Elly: „No taky že ne.“
Marionet: „Prdlajs.“
Elly: „To teda…“
Učitel: „Přestaňte, co se to s váma děje? Byly jste nejlepší kamarádky a to Stmívání vás úplně změnilo! Copak nemůžete najít nějaké společné téma?“
Elly: „Já bych si to moc přála, ale nevím jak… jaká osoba může preferovat studené tělo oproti krasně stavěnému horkému tělu vlkodlaka.
Marionet: „No, třeba se najde někdo, kdo uzná, že Bella si nezaslouží ani jednoho z nich.“
Elly: „Ale já si taky myslím, že si nezaslouží ani jednoho z nich.“
Marionet: „Fakt?“
Elly: „No jasně.“
Marionet: „No to mě podržte. Neproberem to?“
Elly: „Jasně, o tomhle chci mluvit jako první!“
Marionet: „Super!“
Učitel: „Aplaus pro Elly a Marionet. Přemýšleli jste o tom alespoň? Ne, no takže…bilogie.“

Autorka recenze: Phar.Lap
Zdroj obrázků: Internet

Kniha s názvem Titanic – poslední tajemství lodi snů (angl. Titanic´s Last Secrets) by rozhodně neměla chybět v knihovně žádného „titaniaka,“ protože i když se domníváte, že příběh „Lodi snů“ znáte, tato publikace Vám poskytne zcela jiný úhel pohledu na tuto tragickou námořní katastrofu. Přináší totiž nové důkazy přímo z temnot oceánu, kde Titanic navždy odpočívá obklopen dušemi těch, kteří v něm osudné noci 15.4.1912 zahynuli. Za pomoci nejmodernější technologie pronikli potápěči Richie Kohler a John Chatterton hluboko do vraku lodi, kde nalezli dosud nevídaný důkaz o tom, že ona osudná noc na palubě Titaniku byla hrůzostrašnější než se doposud předpokládalo.

Příběh zaoceánského parníku, který se potopil v ledových vodách Severního Atlantiku při své první a poslední plavbě ze Southamptonu do New Yorku dne 15.4.1912 poté, co narazil na ledovou kru, je má srdeční záležitost podobně jako tragédie mohutného ryzáka Phar Lapa. Tyto příběhy nepřestávájí zaměstnávat mou mysl, ačkoliv jsou z naprosto odlišného prostředí a mnohým se dokonce mohou jevit zcela rozdílně. Jenže při detailnějším zkoumání jsem objevila nespočet shodných atributů: v první řadě uchvacují svou dojemností a nepředvídatelností, vždyť kdo by si byl pomyslel, že parník a kůň vejdou do historie díky svému krátkému, ale slavnému životu a tragickému konci?

Málokdo si vzpomene, když začala první světová válka, ale zeptejte se na Titanic nebo na Phar Lapa, zná je téměř každý. Filmoví tvůrci, spisovatelé, malíři, hudebníci i obyčejní lidé – ti všichni z nich čerpají nekonečnou inspiraci. Proč tomu tak je? Protože lidé jsou od přírody uchváceni podobně laděnými příběhy, zvláště pak těmi, které mají reálný podklad. Cokoliv, co se v historii lidstva stane, upadne časem v zapomnění, pokud to není tragédie (vzpomeňme třeba na holocaust). Ty máme ukryty ve svých srdcích, kde nás naplňují nevýslovným smutkem pokaždé, když si vzpomeneme, jak málo by bývalo stačilo, aby se nikdy nestaly. Snad každý z nás si někdy položil onu palčivou otázku, zdali se jim opravdu nedalo zabránit?

Titanic v suchém doku v loděnici v Belfastu

Lodě Olympic, Titanic a Britannic měly být pro společnost White Star Line zárukou stability a jejich provoz měl definitivně zaplašit hrozby, že White Star Line nakonec podlehne ostré konkurenci. William Pirrie (majitel a ředitel loděnic Harland and Wolf v Belfastu):“Josephe, ať Cunard spaluje uhlí za peníze krále Edwarda a láme rychlostní rekordy, my budeme stavět plovoucí paláce. Když to uděláme, můžeme nechat Cunarda, Němce a všechny ostatní za sebou, pokud to neuděláme, udělají to oni a my ztratíme všechno.„

Přesně tato prostá věta přesvědčila Bruce Ismaye – výkonného ředitele společnosti White Star Line – o naléhavosti situace a rozhodla o stavbě gigantických zaoceánských parníků pod taktovkou uznávaného a ctižádostivého lodního konstruktéra Thomase Andrewse. Andrews se svého úkolu zhostil s pílí sobě vlastní. Navrhoval, počítal a taktizoval. Při jedné z rutinních prohlídek v docích se Ismay zeptal Andrewse, jestli bude loď dostatečně silná s oplátováním o tlouštce 2,5 cm a nýty o průměru 2 cm, jak to požaduje obchodní komora, namísto silnějšího oplátování a nýtů podle Andrewsových specifikačních tabulek. Ušetřilo by se tím 2500 tun mrtvé váhy, což by samozřejmě znamenalo úsporu 25 tun uhlí denně, rok za rokem. Andrews váhal. Jak se Ismay může na něco takového ptát? Strávil měsíce výpočty zatížení, pnutí a síly oceli a doporučil tloušťku oplátování 3 cm a 2,5 centimetru průměr pro nýty. Byl si ale vědom, že pokud si to vlastník přeje a obchodní komora to schválí, bude takovou loď mít. Neměl proto jinou možnost než souhlasit… Při první zkušební plavbě Olympiku přikázal zvýšit rychlost na maximum. Kapitán Smith zvýšil rychlost na 24 uzly – na první pohled bylo všechno dokonalé. Pak se ale Andrews podíval přes palubu po bílé nástavbě k tmavým bokům trupu lodi a byl silně znepokojen. Ocel, která tvořila pravobok lodi se pohybovala dovnitř a ven. Ne moc – možná tak 5 – 8 cm, ale nepochybně se pohybovala. To samé se opakovalo na druhém boku lodi. Andrews věděl, že loď pruží, vždyť ji tak i navrhl, ale mají se její stěny chvět? Vytáhl si svůj poznámkový blok a zapsal si do něj poznámku: Stěny se při cestovní rychlosti chvějí.

O několik měsíců později došlo ke kolizi Olympicu s lodí Hawke, což způsobilo proražení trojúhelníkového otvoru přímo pod čarou ponoru. Dvě přední komory byly zcela zatopeny, ale vodotěsné dveře fungovaly dobře a tak mohl kapitán Smith odplout i s lodí zpět do Belfastu, kde se v suchém doku podrobila opravám pod dohledem Andrewse. Proražení největší lodi na světě plnilo několik týdnů první stránky světových novin.

Kapitan Smith tisku sdělil, že „konstrukce lodi snesla náraz dobře. Mnoho pasažéru ani nevědělo, že se vůbec něco stalo. Olympic je prostě nepotopitelný a Titanic bude také takový, až bude v provozu. Oba parníky můžete třeba rozřezat napůl a každá sekce zvlášť zůstane na hladině. Troufám si dokonce tvrdit, že i kdyby motory a kotle propadly dnem, obě lodě zůstanou na hladině.“

RMS Titanic

Pro média nepochybně úžasné sdělení, ale Andrews poté, co loď prohlédl v suchém doku, Smithův optimistmus nesdílel. Byl spíše šokován rozsahem trhlin v trupu, i když se právem cítil hrdý na to, že Olympic přestál náraz, který by většinu lodí býval poslal ke dnu. Druhý den však objevil něco, co jej vyvedlo z míry. V místech, kde pozoroval při zkušební plavbě neblahé chvění oceli, byly totiž v oceli praskliny. Jasný signál toho, že nějaká ocel, která se neměla pohybovat, se při plavbě lodi hýbala. Na to, aby něco udělal s přídí Olympiku nebyl čas, rozhodl se ale posílit příď Titanicu než ho vyšle na moře. Andrews napsal Pirriemu, že přidal ocel na Titaniku a totéž je potřeba udělat s Olympikem a to co nejdříve… Jaká to osudová tragédie! Navzdory bezpečnostím opatřením, které Andrews nakonec u Titaniku přijal, skončil tento gigant při své první a poslední plavbě na dně oceánu. 1500 lidí našlo smrt v ledové vodě a spolu s nimi i vrchní konstruktér loděnice Thomas Andrews.

Zpráva o katastrofě v New York Times

John Chatterton a Richie Kohler začali svoje pátrání v naději, že najdou důkazy, které by poskytly jednoznačnou odpověď na otázku, kterou si od tragédie kladl téměř každý – jak to, že ledovec poškodil „nepotopitelnou loď“ tak vážně, že se nedokázala udržet na hladině minimálně tak dlouho než dorazila Carpathia? Pokud by tomu tak bylo, pak by všichni ti, kteří zahynuli s lodí, mohli přežít. Jenže Titanic šel ke dnu nezvykle rychle. Tak, jako milióny lidí po celém světě, věřili John Chatterton a Richie Kohler, že Titanic byla heroická loď, důkaz síly průmyslového věku, která se potopila nešťastnou náhodou. Jenže to, co nakonec objevili je šokovalo! Titanic byl od počátku vadným důkazem přílišného sebevědomí a chamtivosti, které zabily 1504 lidí. Thomas Andrews a kapitán Smith, jediní, kteří mohli veřejnosti říci, co se s lodí tu noc opravdu stalo, zahynuli spolu s Titanicem, což poskytlo společnostiem White Star Line a loděnicím Harlanda a Wolffa prostor k největší kamufláži v dějinách námořní dopravy. Zachovat dobrou reputaci největší loděnice britského impéria byl totiž pro všechny zúčastněné až příliš dobrý obchod, proto svedli odpovědnost za tragédii Titanicu na kapitána Smithe. Britská komise se shodla s Američany, že Titanic se potopil, protože jeho kapitán se rozhodl plout plnou rychlostí přes ledovcové pole, o němž byl včas varován. Jenže pravdivý příběh Titanicu ještě nikdy nezazněl. 97 let po tragédii se objevily nové skutečnosti, které jsou podloženy reálnými důkazy z archivu White Star Line, a celý příběh dostává rázem zcela jiný podtext.

Autorka recenze: Phar.Lap
Zdroj fotografií: Internet