„Pokud se kůň neumístí anebo nevyhrává, většinou se ho zbavím nebo ho nechám utratit,“ říká Arnoldo Maldonato, 60-letý obchodník, který má ve stájí kolem 5 koní za rok. „Samozřejmě mi to není jedno, jenže jinak to nejde. Na financování outsiderů nemám prostě peníze. Nemůžu si dovolit být prodělečný.“

„Zabíjení koní“ obtěžuje i veterináře, kteří eutanazii provádějí. Garcia k celému tématu ještě dodává: „Několik koní je sice problematických kvůli zraněním nebo špatnému charakteru, ale ti ostatní by mohli být zachráněni.“

Veterináři ze závodiště se samozřejmě snaží kontaktovat zdejší farmáře a najít pro nerentabilní zvířata vhodné umístění, ale celoplošně zde neexistuje projekt podobný např. Thoroughtbred Retirement Foundation (Fond pro umísťování vysloužilých plnokrevníků), který by se tímto problémem dále zabýval.

Smutným faktem je, že v Portoriku nejsou plnokrevníci utráceni z důvodů fatálních zranění jako např. šampiónka Eight Belles poté, co si zlomila kotníky na obou předních nohách po umístění na druhém místě v Kentucky Derby. Zde se jedná o postoj majitelů! Veterináři shodně tvrdí, že i když je kůň adaptabilní a bylo by možné jej umístit na farmu nebo do soukromého sektoru, majitelé k tomu prostě nedají souhlas. Poukazují přitom na náklády, které jim vznikají než se koni najde jiný domov, proto raději volí levnější eutanazii!

„Tragické na tom všem je, že se mezi majiteli koní najde jen pár jedinců, které bezúčelná smrt zvířete mrzí. Většina z nich se prostě jen chce zbavit prodělečného koně a je jim jedno jak,“ dodává veterinářka Shakyra Rosario. „Často apeluji na trenéry, zda nemají ve stáji místo, kde by kůň mohl chvíli zůstat, než by se mu našel nový domov, abych nemusela utrácet zdravé životaschopné zvíře.“

Správce hipodromu Camarero tuto skutečnost nepotvdil. Podle něj se prý nejprve zvažují další možnosti než je rozhodnuto o konečném utracení zvířete.“ „Mnoho majitelů své koně opravdu miluje,“ dodává. „Určitě by se jich nechtěli zbavovat takovýmto krutým způsobem.“ Realita je však poněkud jiná…

Hipodrom Camarero disponuje stájemi, do kterých se vejde 1300 plnokrevníků. Dostihy se zde běhají 5 dní v týdnu, přičemž turisté a fanoušci dostihového sportu mohou obdivovat sport králů z otevřené tribuny a občerstvit se v nedaleké restauraci. Celkem se tu prosází 210 miliónů dolarů za rok a to nepočítám další přijmy.

Situace v ostatních částech USA je obdobná. I tam se turf potýká s „nechtěnými plnokrevníky.“ Redaktoři deníku AP bohužel nedostali k dispozici přesná čísla, nicméně obecně zjistili, že s plnokrevníky je daleko lépe nakládáno hlavně kvůli veřejným skupinám, jejichž hlavním cílem je snížit počet násilně utrácených plnokrevníků na minimum. „Pokud plnokrevník není sám o sobě nebezpečný, snažíme se pro něj sehnat příhodné umístění,“ říká Gail Hirtová, členka asociace Communication Alliance to Network Thoroughbred Ex-Racehorses.

„Koně, kteří nevyhrávají jsou přítěží pro své majitele. Provoz plnokrevníka stojí okolo 750 USD/měsíc, což není málo, proto mnoho majitelů očekává jistou návratnost. Naproti tomu farmy v okolí, které mají kapacitu a možnost poskytnout vyřazeným plnokrevníkům jisté zázemí, preferují koně s nižšími nároky na ošetřování a krmení např. Paso Fino. Euthanazie se pak stává tím nejlevnějším řešením, neboť klinika si za utracení jednoho koně účtuje v průměru cca 20 USD,“ dodává Garcia. „Mnoho majitelů jsou lokální obchodníčci, kteří se snaží zbohatnout. Narazí na koně, který jim vydělá nějaké peníze a oni si pak myslí, že takový bude každý kůň, naberou si vždycky moc velké souto a pak nemají na provoz stáje. Tento postup je špatný, protože s neretabilními koňmi se pak zachází jako s jatečním masem. Nevyhráváš, pryč s tebou.„

Plnokrevníci, většinou importovaní z USA, začínají závodit již jako 2-letí. Po krátké závodní kariéře mohou žít až do svých 30 let. Někteří veterináři tvrdí, že pro koně je lepší humanní uspání než život v nedůstojných podmínkách u lidí, kteří si nemohou dovolit se o něj starat a zajistit mu dostatek krmiva či pohybu.

Naštěstí existují v Portoriku i tací, kterým osud takových koní není úplně lhostejný. Mezi ně patří i trenér Berti Zequeira, který si na zachráně nerentabilních plnokrevníků postavil dokonce živnost. Zachránil mnoho koní určeních k likvidaci tím, že je učí práci na farmě a s dobytkem a prodává je rančerům do horských oblastí východně od Portorika. Sám k celé situaci říká jediné: „To co se tu děje s plnokrevníky nemá obdoby a je to otřesné.“

„Vzpurným plnokrevníkům trvá někdy měsíce nebo roky než se dokáží adaptovat na jiné prostředí, ale pod vedením dobrého trenéra to není nemožné,“ říká Zequeira. „Jako příklad mohu uvést šedáka Divo, který byl vyloučen kvůli vysokému temperamentu. Vzal jsem si ho do tréninku a nyní soutěží se svou 12letou jezdkyní jménem Claudia Colon ve skocích, kde si oba vedou velmi dobře, ačkoliv má někdy svou hlavu.“

„Občas je to blázen,“ říká Claudia a jemně odhrnuje šedákovi hřívu z očí, „ale umí i pořádně zabrat a podpořit mě, když jsem smutná. Mrzí mě, že většina plnokrevníků takové štěstí nemá.“

„Plnokrevný průmysl se bohužel postupně transformoval na velmi rentabilní komoditu,“ říká Keith Dane – ředitel Humane Society v USA. „My samozřejmě budeme i nadále pokračovat ve svém úsilí zastavit tohle nesmyslné vraždění.“

Podle Horsepoint.com.au přeložila: Phar. Lap
Zdroj fotografií: archiv AP