Vše se odehrálo velmi diskrétně a to v době, kdy se pozornost celé Austrálie soustředila na nadcházející Olympijské hry v Sydney v roce 2000. Útok na Phar Lapa byl proveden s trochou stylu a soucitu, ale i přesto vyzněl velmi nemilosrdně. Byl to úmyslný atentát toho nejbestiálnějšího druhu: totiž úkladná vražda charakteru. V magazínu American Heritage (Americké dědictví) vyšel článek Laury Hillenbrandové, v němž se píše, že australský fenomén Phar Lap byl tím nejpřeceňovanějším koněm v americké dostihové historii. Podle slov Hillenbrandové jeho zázračná reputace v Americe byla pochybně založena pouze na vítězství v jediném závodě v Mexiku.

Hillenbrandová uvádí:„Díky naší (míněno americké) příznačné snaze přisuzovat vlastnosti hrdinů všem, kteří se předčasně odeberou do říše mrtvých, měl Phar Lap zajištěnu snadnou cestu k nesmrtelnosti…neboť žít rychle, zemřít mladý a zanechat po sobě světu dobře vypadající mrtvolu, to je přesně ten klíč vedoucí k bráně do říše legend.“

Podle Hillenbrandové splnil Phar Lap všechny tyto podmínky: nejenže zvítězil v atmosféře nabité reputací, která mu předcházela, ale překonal i traťový rekord dráhy a trvalo mu to pouhé 2 minuty a 2.45 sekund.

Hillenbrandová se sice ztotožňuje s názorem, že Phar Lapova náhlá smrt byla velkou tragédií, ale na druhou stranu však tvrdí, že právě ona záhadná smrt byla jednosměrnou vstupenkou mezi nesmrtelné legendy. Jako zdůvodnění svého tvrzení uvádí, že po Phar Lapově slavném vítězství v Mexiku se zprávy o průběhu tohoto závodu staly nekonzistentními a zjevně fanatickými.

„Phar Lap sice překonal traťový rekord, který byl však překonán ihned v dalším ročníku, tedy v roce 1933. Hillenbrandová smutně konstatuje, že jméno vítěze z let 1933 bylo ovšem zcela zapomenuto, kdežto Phar Lap stále září. Pověst, která tohoto koně v Americe předcházela, byla, podle jejího mínění, prý poněkud nadsazená, protože nikdy reálně neběžel v USA!„

Dovolte mi nyní řečnickou otázku. Jak se asi musel Phar Lap „ošívat“ ve své skleněné vitríně v Melbournském muzeu, když o něm publikovali takovýto článek?

Nicméně Hillenbrandová dále píše:
„…nejvíce podhodnoceným koněm v Americké dostihové historii byl Seabiscuit (Hard Tack – Swing On, Whisk Broom): nehezké zvíře vlastněné opravářem kol, trénované krotitelem mustangů a ježděné jednookým žokejem, který se dříve živil jako boxer. Kůň, který přišel odnikud, aby potěšil americká srdce během velké deprese, jež se snesla na Ameriku jako bolestivá neustupující noční můra. Stal se ikonou přesně jako Phar Lap v Austrálii. K jeho největším vítězstvím patří bezpochyby závod, v němž porazil vítěze americké Trojkoruny 1938 – War Admirala (Man O´ War – Brushup, Sweep). Zmíněný závod zastavil na chvíli i činnost v Bílém domě! Když byla zářná kariéra Seabiscuita v myslích lidí čerstvá, jeho vznešené postavení ve světě amerického turfu bylo jednoznačné a bez diskuzí,“ napsala. „Ale většina pamětníků již zemřela a jediné, co přežilo, jsou čísla ve statistikách. Ta však v současnosti vypoví jen málo o tom, jak mimořádným stvořením Seabiscuit opravdu byl.„

V jistém slova smyslu nepřekvapuje, že jedovatý útok Hillenbrandové zamířený proti Phar Lapovi nebyl v té době zaznamenán. Nepatřila mezi známé autory, takže se jejím názorům nevěnovala patřičná pozornost. Nicméně, rok poté publikovala Hillenbrandová svou knihu Seabiscuit – americká legenda, ze které se  rázem stal bestseller. Prodalo se přes 2,5 miliónu výtisků a o práva na její zfilmování se přihlásil i Hollywood. Jedná se bezpochyby o umně napsaný příběh, který kritika hlasitě uvítala.

V roce 2003 natočila společnost Universal Studios stejnojmenný film. V hlavních rolích se objevil Jeff Bridges jako Charles Howard (majitel), Chris Cooper jako Tom Smith (trenér) a Tobey Maguire jako Red Pollard (žokej).

Pokud tedy shrneme výše uvedené skutečnosti, pak bylo podle mého názoru, v nejlepším zájmu Hillenbrandové podporovat legendu Seabiscuita na úkor Phar Lapa. Jednoduše záměrně podhodnotila australského šampióna v očích americké veřejnosti a provedla tak promyšlený marketingový tah.

Troufalost Hillenbrandové nicméně naprosto znechutila Geoffa Armstronga a Petera Thomsona, autory knihy Phar Lap, která byla publikována v roce 2001. Kniha vyšla v časové shodě s planovaným znovuotevřením expozice Phar Lapa v Melbournském muzeu. Po veškeré titěrné práci, kdy se autoři snažili zbavit Američany nálepky „vrahů nejlepšího australského koně vůbec“ před celým Australským národem, by je ani ve snu nenapadlo, že by se někdo znovu pokusil zabodnout nůž jízlivosti do všemi uznávaného australského hrdiny tak, jak to provedla Hillenbrandová.

Geoff Amrstrong reagoval na výroky autorky velmi ostře:
„Píše naprosté nesmysly! Každý, kdo viděl jakým způsobem Phar Lap vyhrál svůj poslední dostih byl ohromen! Nepovedl se mu start, běžel dlouho vzadu…a pak vyrazil a ostatní neměli velké šance. Navíc, dva nejlepší američtí koně té doby – Twenty Grand(St. Germans – Bonus, All Gold) a Mate (Prince Pal – Killashandra, Ambasador) nebyli do závodu přihlášeni protože v té době bylo neobvyklé, aby dostihoví koně cestovali z jednoho pobřeží na druhé, aby závodili. Přesto závodní pole v Aqua Caliente zahrnovalo vítěze Preakness Stakes Dr. Freelanda (Light Brigade – Toddle, Celt), který nesl o 3 kg méně než Phar Lap.„

Armstrong dále prohlásil:
„...Seabiscuit běhal především v handicapech a jeho nejslavnější vítězství bylo v matchi proti War Admiralovi, což – podle slov Hillenbrandové – není pro koně žádný test.„

Na adresu autorky dále vzkázal:
„Dokázal bych její argumenty rozprášit a naprosto bezpochyby dokázat, že Phar Lap byl koněm s mnohem vyšší třídou než byl Seabiscuit.„

Ve skutečnosti však existuje jedno téma, na které by autoři mohli společně pohovořit ve smíru a tím je existence sedla, které oba tyto fenomény turfu spojuje. Více informací zde.

(Pozn. autorky: prosím berte v úvahu, že tento článek byl publikován před výzkumem dr. Ivana Kempsona, více ohledně nejnovějšího výzkumu se dozvíte zde.)
Zdroj: australské noviny Herald 2001
Zdroj obrázků: internet