Pavel Liebich dokázal v letech 1981, 1982 a 1983 3x po sobě vyhrát jeden z nejtěžších překážkových dostihů světa – Velkou pardubickou steeplechase. Pokaždé v sedle fenomenálního ryzáka valacha Sagara hájícího černobílé barvy stáje PP Kladruby.Sagar se narodil v bývalém SSSR v hřebčíně Voschod (kde rovněž spatřil světlo světa i známý ruský crack Anilin) po otci Cambrinus z matky Saragossa v roce 1975. V SSSR běžel 5x rovinový dostih, ovšem bez úspěchu. Poté byl importován do Československa. U nás jako 3letý neběhal vůbec. Byl malý, poměrně slabý – musel odpočívat. Prodělával jezdeckou přípravu, přiježďoval se a zaskakoval a už tehdy dával najevo, že má ohromné skokové a vytrvalostí předpoklady.

První rok u nás odběhal jako hřebec. Při svém třetím dostihu v Pardubicích začal ale zlobit. Přestal respektoval překážky a probíhal je. Zlobil také při transportech. Tenkrát se zdálo, že z hlediska výkonnosti nebude zase tak dobrý, aby mohl být později zařazen do chovu a tak bylo nakonec rozhodnuto o jeho kastraci. Kůň se tím totiž výrazně zklidní.

Je bezpochby jasné, že Sagarův jezdec se o vítězství přičinil i svou chytrou taktikou. Se Sagarem nikdy nepospíchal. Dělal si před prvními překážkami místo i za cenu toho, že cválal na posledních místech a to i na čtvrtou překážku – obávaný Taxis. Naplno jel až za poslední těžkou překážkou – Havlovým skokem.

 

 

V osmi letech byl Sagar trojnásobným vítězem Velké pardubické a málokdo pochyboval o tom, že ho čekají další vítězství. Byl zdravý, silný, v nejlepších steeplerských letech. Pardubická dráha se ale nakonec stala Sagarovi osudnou. Jedno nešťastné šlápnutí při naprosto nedůležitém dostihu v tropickém odpoledni 4. srpna 1984 na pardubickém závodišti, ukončilo dva měsice před konáním Velké pardubické jeho dostihovou kariéru.

.

Sagar na malém vodním příkopu.

Jaká to tragedie! Vždyť onohu roku hodlali Pavel Liebich a Sagar dosáhnout historického čtvrtého vítězství v řadě za sebou. Tohoto úspěchu nakonec dosáhl až ryzák Železník, ke kterému byla štěstěna více nakloněna.

Podle mého názoru by ale Sagar býval byl určitě vyhrál po čtvrté, kdyby ono osudné zranění neukončilo jeho kariéru. Byl legendou Československého turfu. Sagarův konec byl ale nehodný šampióna: kůň, který byl zvyklý na samostatný box – byl po skončení své působivé kariéry doslova vyhnán do stáda chovných klisen, které ho šikanovaly tak, až ho umořily k smrti.

Sagar mi jednoduše učaroval. Nikdy jsem ho sice osobně závodit neviděla, protože když on běhal dostihy, já běhala ještě v plínkách. Ale později, když se u mě svým způsobem začala projevovat posedlost dostihovým sportem, Sagar byl prvním koněm, který mě okouzlil. (Pozn. autorky: To bylo hlavně proto, že v té době nebyl přístup k internetu a museli jsme se spokojit s informacemi z lokálních novin, časopisů a jiných publikací) Nejen proto, že dokázal 3x po sobě zdolat jednu z nejtěžších drah na světě, ale hlavně pro svou bojovnost. Ačkoliv byl na steeplera drobný, dokázal létat přes překážky tak lehce, jakoby měl křídla. Nyní už cválá po věčných pastvinách po boku ještě slavnějšího Železníka. Fyzicky nás sice opustil, ale jeho odkaz v nás žije dál. Stejně tak, jako odkaz dalšího ryzáka – Phar Lapa. Tito koně nemohou být nikdy vymazáni z dějin dostihového sportu, protože jejich sláva zastínila jejich smrt. Budou tu s námi navždy – v našich srdcích, v našich představách a v našich vzpomínkách.