Na skle, které jej téměř posvátně obklopovalo, byly vždycky spousty otisků prstů. Nebyly jen dílem kluků mého věku, ale na sklo šmatlali i dospělí. Když jste došli až k samotné vitríně, jakoby Vás obklopilo cosi magického. Velký ryzák s bílou hvězdičkou na čele opravdu působil dojmem, že si do muzea jen odskočil z dostihové dráhy. Pouze jeho velké, prázdné oči prozrazovaly, že se tak už nikdy nestane, protože jeho bojovné srdce se navždy zastavilo tisíce mil od domova, v USA. Vždycky jsem s  nadšením sledoval, jak se náhodní návštěvníci „vpíjeli“ do každičkého detailu. Byl to takový podivně svíravý pocit, ale kdesi ve skytu duše jsem byl pyšný. Pyšný na to, že Phar Lap patří k Austrálii.  Vypadal skutečně jako pravý šampión, kterého svého času bláznivě milovala celá Austrálie tak jako žádného koně před ním ani po něm.  Navždy si získal místo v srdcích všech Australanů a to už nikdo nikdy nezmění.

Nosil totiž na svém hřbetě daleko víc než  ostatní koně. Nejen  nemožně velké handicapy či slavné žokeje, na Phar Lapovi „seděla“ naděje národa. A právě ta se zdála ztracena, když z Ameriky v  dubnu 1932  dorazila ta šokojucí zpráva, která se zapsala do historie Austrálie jako jeden z nejčernějších dní vůbec.  Smrt koně odstartovala tragédii, která podlomila Austrálii kolena. Postupně se ale stála součástí příběhů národní mytologie vedle historické bitvy u Gallipoli či Neda Kellyho. Závoj tajemství, který halil Phar Lapovu smrt do neproniknutelné mlhy, se vědcům podařilo odkrýt teprve nedávno, ale ani to už  nezměnilo fakt,  že příběh Phar Lapa se stal příběhem o zradě.  Pro nás, Australany, to nikdy nebude jen kůň, ale ztělesnění čtyřnohého Mesiáše, který psal dějiny a zemřel bolestivou smrtí.