(hodnoceného jako šampión všech šampiónů)

Mohutný Phar Lap během svého krátkého pobytu v USA udělal velký dojem na celou Ameriku a jeho  náhlá, záhadná smrt šokovala celý svět. Zázračný kůň původem z Nového Zélandu, jak to napsal ve svých článcích americký novinář „Caliente Bill“, se brzy po svém příjezdu do USA objevil na  titulcích novin. Velmi zajímavé jistě bylo, že Caliente Bill ve svých hodnoceních posunul Phar Lapa až na samotný žebříček těch nejlepších, čili za ním zůstali v jeho očích i tací velikáni turfu, jakými byli Gloaming a Kingston. Dokonce i další skvělí koně, kteří následovali po Phar Lapovi, nebyli hodni Caliente Billova zájmu.

Caliente Bill napsal:

Všichni, kdo jsou zainteresováni v chovu dostihových koní jsou tudíž také oprávněni k tomu, aby formovali názor, který z koní je ten nejlepší dostihový kůň na  světě.“ Jenže v mnoha případech je důvodem jejich hodnocení, že se jim zkrátka ten kůň zamlouvá a líbí jako „kůň“. Další lidé jen bezhlavě kopírují názory slavných autorů a novinářů. Pro jiné je rozhodujícím faktorem zejména to, kolik kůň na dráze vydělal.

Lidé zkrátka rozhodují o špičkových koních zvláštně a pomocí jednoduché metody srovnatelné s tou, jak hodnotí nejlepšího hráče basketbalu či talent roku. Podle výkonu za krátkou dobu jeho působení v té které sportovní disciplíně.

Podle mé metody hodnocení se Seabiscuit nedostane ani na desátou příčku. Proč? Protože dokázal běhat jen na rychlých tratích, proto! Ačkoliv se mu samozřejmě nedá upřít duše šampióna. Byl omezený a s ním i jeho výkony a když se snažil o 16 délek zvítězit na rychlé dráze, přišel o 100.000 dolarů pouze proto, že prohrál o nos! Kůň, o kterém chci mluvit já, by to koním, kteří běhali se Seabiscuitem, natřel i o 30 až 40 délek a to na různých délkách trati.

Pějeme oslavné písně na naše koně současnosti, ale faktem je, že kůň, o kterém se chystám psát, by je porazil všechny do jednoho. Snad jedině sám velký Man Ó War by se mu dokázal na dráze postavit tváří v tvář a udržet s ním krok. Kůň, o kterém hodlám nyní psát, je můj favorit proti všem, má volba, a já se nyní pokusím vysvětlit Vám, proč.

Není to nikdo jiný než obrovský ryzák Phar Lap, narozený v roce 1926 na Novém Zélandu a zakoupený panem Dave J. Davisem za 800 USD na popud Harryho Telforda. Na jednu stranu jsem velice rád, že se majitelé tohoto fenomenálního koně rozhodli pro tak riskantní výlet do USA, protože díky němu jsme měli jedinečnou možnost vidět  ten „zázrak od protinožců“ v akci na vlastní oči.

Phar Lap a W. Elliot po doběhu Agua Caliente Handicapu 1932

Phar Lap, úžasný kůň, tak velký, že by se luční koník vedle něj zdál nicotným, byl tichý, inteligentní a mírumilovný velikán. Celou svou kariéru závodil při těch nejtvrdších podmínkách i délkách tratí, pod obrovskými zátěžemi, které ho měly zpomalit. Jako čtyř a pětiletý odběhl 25 dostihů, 22 z nich vyhrál, dvakrát byl druhý.

V Severní Americe běžel pouze jednou – v Agua Caliente. Přes 25.000 lidí se přišlo na tento dostih podívat, ale jen 20 lidí si přesně uvědomilo, jaký zázrak viděli. Poté, co koně vyrazili ze startovních boxů a běželi míli a čtvrt, jeho žokej, kterým nebyl nikdo jiný než Bill Eliot (jeho majitel Dave J. Davis mi prozradil taktiku šest týdnu před dostihem v Omar Domu v Los Angeles), jej vzal po vnějším oblouku. Když poprvé míjeli hlavní tribunu, Phar Lap byl opravdu hodně za polem koní (tak 14 délek). Ale v příští čtvrt míli už byl 5 délek před svými soupeři! Jinými slovy ve třetí čtvrtině dostihu musel srovnat 19 délek. Porovnejte si to s kterýmkoliv jiným dostihovým rekordem. Každý kůň, kterého Phar Lap ve svém tempu míjel, vypadal jakoby prostě zůstal stát na místě! Ten ryzák byl jako střela, která proletěla kolem všech soupeřů.

Zeptal jsem se po dostihu žokejů, co se tam vlastně stalo. Silvio Coucci řekl, že on a jeho kůň Joe Flores byli vepředu pole. „Kůň běžel skvěle. Jenže pak se kolem nás mihl ten Phar Lap, řeknu ti, že nevystrašil jen mě, ale i mého koně! Ty víš, Bille, že koně jsou zvyklí na to, že spolu prostě na dráze bojují hlava hlava. I můj kůň by býval byl bojoval, kdyby bylo s kým. Phar Lap běžel tak rychle, že to prostě nemělo smysl. Udělal dva skoky a byl pryč.“

Takto Phar Lap pokračoval až do cílové zatáčky, kde se z ničeho nic zasekl. Zpomalil (trvalo mi dva týdny přijít na to, co se tam vlastně stalo a proč – ale o tom Vám povím později).Z pole koní se oddělili dva, kteří to prostě nechtěli jen tak vzdát a začali Phar Lapa pronásledovat. Byli to Reveile Boy a Scimitar. Phar Lap je uslyšel a odpoutal se od nich jakoby oba stáli na místě. Do cíle doběhl o 5 délek před nimi téměř v kentru. Výsledný čas byl 2:02, což byl také rekord dráhy.

Teď si to shrneme. Máme tu koně, který cestoval přes půl světa lodí, vlakem i přepravníkem, běžel u nás poprvé a ještě na písku, navíc běžel v opačném směru, než býval zvyklý v Austrálii, na hřbetě měl žokeje, který neměl žádné zkušenosti s americkými tratěmi. Pak odskočil do dostihu, ve kterém vypadal jakože si ani neškrtne a nakonec dokázal své soupeře rozdrtit stylem, který byl prostě fenomenální jako on sám a zvítězit v rekordu dráhy! V Austrálii běhával Phar Lap míli za 1.34 4-5 na trávníku.

Nebyl to rychlokvašek, který po dvou až třech vyhraných dostizích vyhasne jako padlá hvězda. Ne! Tenhle kůň odběhl 51 dostihů, handicapů, sprintů, pohárů. A abych vám dal dostatečnou představu, co si o něm mysleli v Austrálii – v jeho posledních dostizích jste si na něj prostě nevsadili! Mohli jste si vsadit pouze na druhého, třetího nebo čtvrtéhov cíli! Phar Lap prý uhynul na otravu, alespoň se tak domníval jeho majitel, Dave J. Davis, i když to veřejně nikdy neprohlásil. Ošetřovatel a trenér – Tommy Woodcock – však tisku sdělil, že tahle „vražda“ byla úmyslným a hanebným činem. Bohužel byl brzy většinou týmu umlčen. Alespoň než se vrátil zpět do rodné Ausrálie, kde řekl všem, že byl v USA zdiskreditován.

I já budu Woodcockovým obhájcem. I já si myslím, že měl pravdu. Rád bych, aby někdo jednou (v jiném čase a s jinými možnostmi) dokázal, že Phar Lap byl úmyslně otráven. Nicméně mohu alespoň uvést v chod soukolí faktů, o nichž neměl Woodcock při svých „spekulativních teoriích“ ani tušení. Znám dobře Mexičany a vím, že žádný z nich by tak úžasného koně nebyl schopen otrávit!

Mnoho lidí zde v USA bude mít možná navždy za skutečného šampióna amerického koně Sun Beaua, pro něhož hovoří jeho obrovské zisky a tvrzení , že byl šampiónem srdcem i duší, ale nezapomínejme, že Phar Lapovi zbývalo pouze 9.000 liber na to, aby Sun Beauovy výhry vyrovnal. Mnozí věřili, že by je získal hned v dalším startu, kdyby…  Sun Beau také na západním pobřeží běžel pouze jednou a byl poražen koněm Mike Hall. Milke Hall byl sice ve skvělé  formě, takže by zřejmě ten den porazil úplně každého koně, snad kromě Phar Lapa. Jenže ve 3000 dolarovém Clalmer Stakes porazil Sun Beaua i Alexander PantaRes s naštípnutým kopytem, takže o čem to vypovídá? Neměl Sun Beau na dráze jen štěstí na soupeře? Nicméně nelze upřít, že Sun Beau měl opravdu svou třídu. Takže si nyní dovolím předložit seznam nejlepších koní posledních dekád dle mého úsudku:

1. Phar Lap
2. Kingston
3. Gloaming
4. Exterminator
5. Equipose
6. Sun Beau
7. Top Flight

Mám rád zlaté staré časy a vzpomínky na šampióny dávno minulé. Kdoví, třeba se ještě setkáme, jednou, v jiné dimenzi. Kdoví?

Mějte se. Adios.

Caliente Bill

Zdroj:  Deník Chronicle Adelaide, 1934
Překlad: Phar.Lap

Bert Wolfe (1897 – 1968)

Novinář a reportér, Bert Wolfe, v australském turfu známý spíše pod pseudonymem „Cardigan,“ který si rozhodně nezvolil náhodně. V roce 1903 v Melbourne Cupu totiž zvítězil kůň jménem Lord Cardigan, jehož chovatelem byl právě Wolfův dědeček. Bert Wolfe byl svého času velmi uznávaný a vlivný muž, obzvláště pak v prostředí australského turfu, kde se cítil jako ryba ve vodě.

Články, které psal a editoval pro australský deník Referee odrážely skutečnou tvář turfu v Austrálii. Nikdy si nebral servítky. Později zastával i post sportovního editora v deníku Argus a zároveň byl po 3 roky předsedou Queenslandského Turf klubu. V roce 1933 jej sir Keith Murdoch angažoval jako dostihového reportéra pro deník Melbourne Herald, kde setrval celých 22 let.

Pro nás je však důležitější, že Wolfe byl přítomen u klíčového momentu, který vešel do australské dostihové historie: v roce 1932 totiž doprovázel fenomenálního ryzáka Phar Lapa na cestě do Agua Caliente. Byl rovněž přítomen i vyšetřování jeho úhynu v Menlo Parku. V roce 2005 byl posmrtně uveden do Australské dostihové síně slávy.

Wolf totiž doslova uvádí, že při sedlání Phar Lapa před Aqua Caliente byl nejen přítomen, ale že šampióna držel za otěže, když jej Woodcock sedlal a následně na jeho hřbet vyhazoval žokeje Elliota, který byl – dle Wolfových slov – nervózní a bílý jako stěna. Když byl v sedle, naklonil se prý k Woodcockovi a zašeptal: „Bože, doufám, že v závodě udělám správnou věc.“ Woodcock mu prý zcela klidně odpověděl: „Nemůžeš udělat nic špatně, Phar Lap vyhraje velmi lehce.“ Pak Woodkock zdůraznil, aby se Elliot držel zpátky a vyhnul se konfliktům s ostrými podkovami amerických koní, protože zásah takovou podkovou by mohl Phar Lapovi způsobit velmi nepříjemné zranění.

Zde je tedy Cardiganova reportáž o tom, jak Phar Lap lehce splnil Austrálii sen o slávě a mezinárodním triumfu: „…koně se řítili do druhé poloviny závodu (asi míli od cílové rovinky), Phar Lap se stále držel na sedmé pozici – asi 10 délek za vedoucími koňmi. Před zatáčkou byl stále vzadu a běžel nikým neohrožován ve středu dráhy. Jakmile minul cílovou zatáčku (tak 6 furlongů od cíle) Elliot se v sedle mírně přikrčil a Phar Lap vyrazil kupředu – svým typickým neuvěřitelným výbuchem rychlosti – hravě oběhl své soupeře, což americké publikum nevěříčně sledovalo s otevřenou pusou a s údivem ve tváři.. jenže to už Phar Lap proběhl cílem a lidé jej vítali jako nového vítěze vydatným aplausem.

Ze všech „neuvěřitelných“ výkonů, které kdy Phar Lap na dráze předvedl, byla právě jeho stíhací jízda v Agua Caliente tou nejneuvěřitelnější ze všech. Když se dostal k 1/2 mílovému mezníku, měl své soupeře ještě před sebou – ale stačilo mu 22 sekund, aby na 3 furlonzích byl již o 2-3 délky před nimi. Za cílovou zatáčkou sice soupeři částečně stáhli jeho propastný náskok o 2 délky a Reveille Boy posbíral zbylé síly k útoku, ale… Jako očitý svědek celé události dodnes pořádně nevím, zdali Elliot Phar Lapa vzal zpátky, když byli ve vedení nebo ne, protože všechno se to odehrálo až příliš rychle. V cílové rovince to téměř vypadalo, že mu Reveille Boy dýchá na paty… pomyslel jsem si, že kvůli tomu zranění kopyta nebude mít možná už sílu jeho útok odrazit – jenže právě když Američané vedle mě vstali ze sedadel, aby podpořili útok svého šampióna, vystřelil Phar Lap vpřed jako šíp a pak už jsem jen viděl, jak jej Elliot bere zpět, protože proletěli cílem.

Žádná slova nemohou popsat to, co se dělo v cíli. Davy lidí jásaly v čisté eufórii, atmosféra v sobě odrážela údiv spolu s úctou. A když Phar Lap vyrazil ke kruhu pro vítěze, nastal doslova blázinec. Elliot do té vřavy tichým hlasem pronesl jen: „Kam že se mám jít zvážit?“ Kolem se tlačila spousta lidí, cvakaly fotoaparáty reportérů, kteří mohutného koně fotografovali ze všech možných i nemožných úhlů.. Nic z toho však Phar Lapovi nevadilo. Jakmile se ale k němu přiblížili s věncem růží pro vítěze – odskočil prudce dozadu a odmítal být jimi dekorován. Tento okamžik byl největším triumfem v životě mladého Tommyho Woodcocka. Se svým typicky plachým pohledem a kouzelným úsměvem stál pyšně po boku „svého“ Bobbyho. Když jej obklopili novináři, mluvil tiše a bez sebemenší pýchy, všechny zásluhy podle něj patřily jen a jen Phar Lapovi:

Tommy Woodcock (archivní záznamy): „Ve svém srdci jsem věděl, že to dokáže, protože doslova překypoval energií a bylo na něm vidět, že je v pořádku i navzdory hektickému tlaku, který se na něj nahrnul – zvláště pak poslední dny. V takové formě by zřejmě vyhrál cokoliv.“

Když se pak vracel zpět k Phar Lapovi, sklonil velký ryzák okamžitě svou ušlechtilou hlavu a drcnul mu nosem do dlaní – jakoby žadál svou odměnu – svoji kostku curku. Když byl Tommy poblíž, zdálo se, že ho nic nemůže vyrušit. Stál tam klidně jako socha – navzdory ohlušujícímu hluku, který se rozprostíral všude kolem něj – přihlížející tleskali, filmové kamary bzučely, fotoaparáty cvakaly a ve vzduchu se dokonce vznášel aeroplán.

Tommy Woodcock zůstal jen nezbytně nutnou dobu, aby neurazil, ale jakmile mu bylo dovoleno dráhu opustit, vedl Phar Lapa pryč od toho zmatku. Než ho zavedl do stáje ještě zkoumal stav šlachy na valachově přední noze, kterou si Phar Lap natáhl, když ucuknul před pokrývkou z růží. (Ta byla tedy nakonec nasazena manželce pana Dave J. Davise).

Bert Wolfe rovněž popsal reakce amerických turfmanů: „Museli jednoznačně konstatovat, že Phar Lap – a speciálně pak jeho realizační tým – udělal ze všech amerických trenérů i žokejů naprosté amatéry. Najednou vynášeli Woodcocka do nebes za jeho chytrost a důvtip. Elliota zase přirovnávali k „Teddu Sloanovi“ Austrálie a všem majitelům stájí radili, aby si zajeli do Austrálie pro kvalitní trenéry a žokeje.“

Speciální uznání však podle „Cardigana“ patřilo mladému Woodcockovi: „Říkejte si o Phar Lapovi co chcete. Klaňte se jeho inteligenci, temperamentu, charakteru či exteriéru – nic z toho nemůže upřít skutečný talent muži, který ho přivezl z Austrálie přes Pacifik a připravil jej za tak krátkou dobu natolik dobře, že dokázal zaběhnout závod s nejvyšším handicapem v sedle a v rekordním čase, navzdory zranění. V životě jsem neviděl podobný výkon jaký v roce 1932 předvedl Phar Lap. Kdyby se každý trenér z Agua Caliente opovrhující jeho tréninkovými metodami měl jít Woodcockovi osobně omluvit, vytvořila by se řada dlouhá tisíce mil… Ten mladík měl spoustu příležitostí udělat špatnou věc a nikdo by ho za to nemohl obviňovat, kdyby zklamal. Vždyť všechno tady pro něj bylo úplně cizí, stejně tak jako pro Phar Lapa. Neměli tu žádné zázemí, přesto dokázali nemožné.“

Zdroj informací: archiv autorky
Zdroj obrázků: Internet