Důchodkyně z Nového Zélandu a její dcera zachránily památník australské dostihové ikony

360926-woodcock-plague
Ostatky Tommyho Woodcocka, ošetřovatele a pozdějšího trenéra dostihové super star 30. let 20. století – Phar Lapa, byly určeny k rozptýlení ve větru na hřbitově Springvale Botanical Cemetery v Melbourne. Stalo by se tak, kdyby nebylo Louisy Claytonové a její dcery Tengan Ellisové.

Woodcock zemřel v Yarrawonze 27. drubna 1985 a byl zpopelněn o tři dny později. Držba nad jeho ostatky i s pamětní deskou skončila dne 31. prosince minulého roku. Ostatky jeho ženy Emmy bohužel takové štěstí neměly a byly již rozptýleny neznámo kde, neboť Woodcokovi byli bohužel bezdětní, takže v současnosti již nemají žádné žijící příbuzné.

Loise (53) a Tegan (21) společně s Margaret Bensonovou, která v roce 1978 publikovala knihu s názvem Tommy Wooodcock: Příběh neobyčejného australského trenéra, založily sbírku a vybrali 465 dolarů, aby Woodcockovy ostatky mohly zůstat tam, kde jsou.

V podstatě jsem se dívala na Google, protože Woodcockovo pravé jméno bylo Aaron Treve Woodcock, takže jsem si dělala průzkum a zjistila jsem, že údržba jeho hrobu a ochranná lhůta pro jeho ostatky vypršela 31. prosince minulého roku,“ říká Ellis.

Tak jsme běžely na hřbitov a zjistily, že vedení se již snaží půl roku najít někoho, kdo by převzal za ostatky odpovědnost. Oslovili několik organizací i lidí, ale nikdo tomuto faktu nevěnoval pozornost.“

Zeptaly jsme se tedy, zdali bychom to mohly být my, když není, kdo by se o ostatky postaral. Vedení hřbitova souhlasilo, neboť jinak by Woodcockovy ostatky čekal stejný osud jako ostatky jeho ženy.“

Nebyly jsme si jisté, zdali někdo již něco ohledně toho nepodnikl, neboť informace na webu mohly být neaktuální. Mohli se již ostatků zbavit a pouze neaktualizovali záznamy. Zjistila jsem to ve dvě hodiny ráno, takže jsem samozřejmě musela čekat do otevírací doby než jsem jim mohla zavolat.“

Všichni tam měli dost času, ale já už pomalu přemýšlela, jak získat peníze, abychom mohly zaplatit. Z rozhovoru nakonec vyplynulo, že jsme přišly tzv. za pět minut dvanáct, protože přijít o měsíc později, byly by  ostatky již nenávratně pryč.“

Interní předpisy hřbitova Springvale Botanical poukazují na fakt, že „jsou si vědomi svých povinností k zemřelým“. Jedním ze zdrojů hřbitova je země, která je k dispozici na památku zemřelých. Za tu se ale musí hřbitovu platit. Pokud není, kdo by platil, obvykle je hrob na náklady hřbitova zničen a na jeho místo přijde nový – aktivní, čili výdělečný.

Dále je v předpisech doložka, že toto může být učiněno až po uplynutí ochranné lhůty. Pokud byl někdo zpopelněn v roce 1976, má právo na ochrannou lhůtu (udržování a umístění svého hrobu) po 25 let. Zástupce hřbitova Rebecca Atkinsová potvrdila, že díky aktivitě Claytonové a její dcery zůstanou tak Woodcockovy ostatky i pamětní deska natrvalo na svém místě.

Proces ukončení funkčního období hrobu probíhá tak, že nejprve oslovíme příbuzné (či držitele hrobu), pokud samozřejmě již také nezemřeli a oznámíme jim, že ochranná lhůta na hrob vypršela,“ dodává Atkinsová.

Pokud neobdržíme odpověď přibližně po 4 týdnech, znovu oslovíme příbuzné, abychom jim poslali avízo o ukončení funkčního období hrobu. Pokud se stále neozývají, oslovíme úřady, aby nám pomohly při pátrání. Někdy se stává, že dotyčný již žádné žijící příbuzné nemá, neboť již všichni zemřeli.Pak se snažíme kontaktovat nejen rodinu, ale i osoby blízké a spřízněné (kolegy, přátele, organizace). Pokud se ani přes tuto snahu nepodaří nikoho zkontaktovat, je popel v urně roztroušen na neznámém místě v areálu hřbitova, urna se pak uchovává po 12 měsíců.

A jak vlastně důchodkyně z Nového Zélandu a její dcera narazily na tyto informace a zachránily památník australské dostihové ikony?

Posledních několik let jsme se snažily o instalaci pamětní desky ve stájích v Kalifornii, kde zemřel Phar Lap,“ vysvětluje Claytonová.

Po dvou letech soudních jednání a nerealistických požadavků, které byly kladeny druhou stranou, jsme se zaměřily na sbírání materiálů o muži jménem A. P. Wade, muži, kterému vděčíme za to, že Phar Lap vůbec kdy přišel na svět. Kdyby totiž neprodal Phar Lapova otce Night Raida panu Robertsovi na Nový Zéland, nikdy by žádný Phar Lap nebyl. Tommyho příběhem jsme se detailně začaly zabývat až když jsme zajišťovaly materiál pro knihu o A. P. Wadem, ale pak nás uchvátil. Ponořily jsme se hlouběji a začaly zkupovat knihy o Woodcockovi, abychom porovnávaly fakta a dopracovaly se ke kostře skutečného příběhu. Nakonec jsme narazily na biografii Woodocka z pera Margaret Bensonové vydanou v roce 1978. Rozhodly jsme se stopovat Tommyho životní příběh i poté, co uhynul Phar Lap v roce 1932. Všechny knihy hovoří o tom, co bylo než Phar Lap uhynul, ale málo z nich poskytuje ucelený životní příběh Wooodocka jako takového.

Matka s dcerou s vydatným přispěním autorky Margaret Bensonové jsou nyní ve fázi, kdy mají připraveny materiály pro novou knihu o životě Tommyho Wooodcocka. Mimo jiné se snaží získat sponzory ochotné investovat do sochy respektovaného trenéra v životní velikosti, která by měla být umístěna na závodní dráze. Oslovily rovněž umělce Wayne Stricklada, který již vytvořil sochu Phar Lapa pro závodiště ve Flemingtonu, ale projekt se vyšplhá až na 80.000 USD.

Velice mě těší, že někdo bojuje za to, abychom získali permanentní památník této ikony. Pro mne je památníkem na úžasného člověka i má kniha o něm, ale víte jak to je, knihy se přestávají číst i vydávat. Sochy jsou trvalé!“ říká Margaret Bensonová. „Tommy se svým unikátním životním příběhem si zaslouží naše úsilí,“ dodává.

Existuje mnoho dobrých trenérů, ale žádný se nemůže pochlubit tak unikáním vztahem se svými svěřenci, jako měl Tommy a Phar Lap. Tommy a Phar Lap byli jedním, jejich příběhy se prolínají a jeden bez druhého by nikdy nemohli dosáhnout toho, co se jim společně podařilo.“

Bensonové je dnes 80 let a proto ráda vidí, že její kniha posloužila jako motiv pro tento unikátní projekt. „Víte, má kniha je již 30 let za zenitem, ale Loise a její dcera shromáždily již pěknou sbírku fotografií i materiálů, které za časů, kdy jsem já knihu psala, nebyly k dispozici, uvažují o vydání přepracované verze mé knihy – a mají k tomu mé požehnání,“ dodává Bensonová.

Tommy Woodcock a Phar Lap (1932)

Tommy Woodcock a Phar Lap (1932)

Claytonová rovněž kontaktovala tři z Woodocockových bývalých učňů: Geoffa Laneho, Pata Trottera a Grega Cornishe.

Strávil jsem s Tommym Woodockem sedm let a tři měsíce. Začínal jsem u něj v roce 1953, to mi bylo 13,“ říká Lane. „Nikdy moc nemluvil o Phar Lapovi, když jsem byl s ním, nikdy se nechtěl pouštět do hlubší konverzace a mluvit o něm. Bylo na něm znát, že se přes jeho smrt nikdy zcela nepřenesl.“

Jsem rád, že lidé jsou dnes stále ještě ochotni udělat něco, co pomůže udržet při životě legendu jakou byl Tommy Woodcock„, říká Wayne Strickland, který je široce známý pro své koňské umění a je rád, že dostane příležitost zvěčnit Tommyho Woodcocka.

Mluvil jsem s Tommym, když mi bylo 22, teď je mi 62, navštívil jsem Tommyho a zůstal s ním v Mordialloc. Strávil jsem tam prodloužený víkend, povídal si s ním a pracoval na soše Phar Lapa,“ dodává. „Postavil jsem ho v podstatě z vosku, ale v podstatě mi Woodcock vedl ruku, nyní je tento model ve viktoriánské Národní galerii.  Když jsem tam tehdy byl, udělal jsem také črtu Tommyho Woodcocka a později jsem ji dokončil a namaloval obraz. Nabídl jsem tento obraz Claytonovým. Doufejme, že budou schopny jej prodat a získat tak nějaké finanční prostředky. Tento projekt je pro mne něco velmi zvláštního. Já vím, Black Caviar je skvělá klisna současnosti, ale Phar Lap je prostě jen jeden jediný. V australské dostihové historii nenajdete jiný příběh, který by trumfl příběh Phar Lapa a Tommyho Woodcocka, který byl jeho nedílnou součástí.“


Překlad: Phar.Lap

Zdroj informací: http://www.dailytelegraph.com.au/

Teorie o otravě je fuč?

128910
Čest být nejlepším dostihovým koněm Austrálie zajistila Phar Lapovi nejen věčný život, ale i nekonečnou debatu o tom, jak zemřel. V předvečer 151. Melbourne Cupu, důchodce z Nového Zélandu, fyzik, Graeme Putt, říká, že má další důkazy o tom, že Phar Lap nezemřel díky předávkování tonikem, které obsahovalo arsen. Objevil prý dlouho zapomenutý rozhovor s důvěryhodným ošetřovatelem Phar Lapa, Tommy Woodcockem, který se uskutečnil čtyři roky poté, co tento kůň uhynul v USA.

V tomto rozhovoru Tommy přiznává, že se tajně zbavil tonika vnuceného Telfordovi jakýmsi „Americkým prodejcem“. „Zpočátku jsem argumentoval, že kůň jako Phar Lap žádné tonikum nepotřebuje, ale jak šel čas, zvolil jsem jinou taktiku,“ říká Woodcock v sérií článků nazvaných Vzpomínky na Phar Lapa, který vycházel v Hobartových novinách The Mercury v roce 1936.

Abych v Telfordovi nevzbudil podezření, vždy jsem od něj lahvičku brával a poté jsem každý den odlil odpovídající množství, aby si myslel, že se řídím jeho instrukcemi.“

Phar Lap zemřel v USA za velmi podivných okolností v roce 1932. Pro všechny lidi stižené depresí a ekonomickou krizí byl symbolem lepších zítřků,“ dodává archivář z Melbourne.

Ještě dnes si stále mnozí lidé myslí, že byl zákeřně odstraněn. Tato teorie získala další podporu, když vyšlo najevo, že nejmenovaný kůň se vrátil s pozitivním testem moči na arsen v prvních dnech letošního Melbourne Spring Racing karnevalu.

Před pěti lety přiznivci teorie otravy arzenem získali další argument, když vědci použili žíně a srst z Phar Lapova exponátu v Melbourne pro experiment s americkým synchrotronem a dospěli k závěru, že kůň požil velkou dávku arsenu o 35 hodin před jeho smrtí – 5. dubna 1932 v Menlo parku v Kalifornii.

Toto zjištění překonalo dlouho ustálenou teorii, že Phar Lap byl zabit na příkaz gangsterů v USA. V roce 2006 pak nově zvolený premiér John Brumby ve snaze přesvědčit své voliče, schválil rozpočet v hodnotě 220 000 000 USD pro stavbu a rozbor nového synchrotronového střediska přímo v Austrálii. Podle něj to byly dobře investované peníze.

Synchrotron nebo ne, dr. Putt říká, že arsen nebyl příčinou úmrtí koně, což potvrzují i dobové pitevní zprávy. Přiklání se spíše k teorii, že velký kůň nejspíše zemřel na bakteriální infekci – enteritidu.

Putt o tuto svou teorii hlouběji rozvíjí se svým spoluautorem Patem McCordem. V jejich společné knize Phar Lap – Nevyřčený příběh, kterou publikovali v roce 2009.

Pro tuto knihu si dělal průzkum a díky jednomu čtenáři a skalnímu fanouškovi, byl upozorněn právě na výše zmíněný článek. Našel si tedy v archivu rozhovor s Woodcockem z roku 1936.

Vzhledem k tomu, že příběh Phar Lapa je téměř legendární, je těžké změnit jeho charakter. Přesněji, je to zřejmě nemožné, nelze přesvědčit veřejnost, aby změnila své myšlení, pokud jde o příčinu smrti tohoto velikána, ale komentáře Woodcocka z roku 1936 týkající se arzenu je také těžké zpochybnit,“ říká Putt.
Pokud bychom jeho tvrzení ignorovali, znamenalo by to, že Tommy byl lhář,“ dodává.

Plachý a jemný muž se šibalským zábleskem v očích, jménem Aaron Treve „Tommy“ Woodcock zemřel v roce 1985 – ale ne dříve, než se stal milovanou osobností australského turfu a to nejen díky své minulosti, která jej pojí s Phar Lapem. V roce 1960 před Melbourne Cupem, se s ním média potkala ve stájích v Mentonu, kde stále působil. Prosili jej o nějaké zajímavé vzpomínky na Phar Lapa. Žokej, který příliš vyrostl a byl tak příliš těžký, se nakonec stal ošetřovatelem.

Když Telford odmítl jet s koněm do USA, poslal za sebe právě Tommyho Woodocka. Woodcock tedy měl možnost vidět Phar Lapův mystický výkon v Agua Caliente Handicapu, zažít jeho vítězství i záhadnou a tragickou smrt.

Pokud jsme přijali teorii o arzenu a otravě – jsme tedy připraveni říci, že Tommy Woodcock byl lhář. To se ovšem ani dnes, desetiletí po jeho smrti, neslučuje s jeho osobností oblíbence australské dostihové veřejnosti! Pokud tedy říkáme, že lhářem nebyl, musíme přijmout jeho slova jako pravdu,“ říká Putt. „Nevyhnutelným závěrem tedy je, ať se nám to líbí nebo ne, že dokonalé výsledky Phar Lapovy zámořské cesty byly zcela bez tonika, stimulantu a bez drog.“

Publikováno v roce 2011
Překlad: BcA.  Inéz Chehaibiová
Zdroj informací:  http://www.smh.com.au/

 

 

 

Má Phar Lap opravdu něco společného s Centennial Parkem?

Ano i ne.
Ve filmovém klipu (k dispozici zde) se mnoho scén z filmu Phar Lap (1983) natáčelo v Centennial Parku. Včetně scény, jak Phar Lap dostal své jeho jméno. Myšlenka, že Phar Lap trénoval a získal své jméno v Centennial Park je však pouze filmová. Ve skutečnosti – alespoň podle Muzea Victoria – byl jmenován A. Pingem poté, co jej viděl běžet na nedalekém závodišti v Randwicku. Na webových stránkách muzea Victoria se také nalézá naskenovaná kopie úředního osvědčení o pojmenování Phar Lapa ze dne 03.12.1928.

Více info.

10294267_10154237684150363_2370772845509884412_n

Robot sjednotil Phar Lapovy ostatky digitálně

Robot v Národním muzeu v Canbeře.

Robot v Národním muzeu v Canbeře.

Tělo Phar Lapa, jednoho z nejslavnějších koní dostihové historie nejen v Austrálii, bude sjednoceno alespoň virtuálně pomocí výzkumného programu vědecké organizace (CSIRO) přímo v Národním muzeu Austrálie.

Phar Lap, narozený na Timaru na Novém Zélandu v roce 1926 byl trénován v Sydney panem H. Telfordem. Během své kariéry byl tento obrovitý ryzák favoritem hned tří Melbourne Cupů a v roce 1930 během slavného jarního dostihového mítingu Flemington Spring Carnival zvítězil během 4 dnů ve všech dostizích, do kterých byl přihlášen vč. slavného Melbourne Cupu.

Zločinci z Melbournského podsvětí se jej (naštěstí neúspěšně) pokusili odstranit v sobotu ráno, těsně před Melbourne Cupem 1930. Jenže 5. 4. 1932 Phar Lap náhle uhynul v Kalifornii, skolen záhadnou nemocí a nepředstavitelnými bolestmi. Pitva ukázala, že jeho vnitřní orgány byly zasaženy jakousi neidentifikovatelnou substancí a tak se předpokládalo, že kůň byl otráven. V roce 2008 vědci tuto skutečnost pomocí synchrotronu potvrdili, když vzorky z Phar Lapova exponátu podrobili chemické analýze. Výsledky byly přesvědčivé, podle nich Phar Lap zkonzumoval smrtelnou dávku arzénu 35 – 40 hodin před svou mučivou smrtí.

Po mnoho let byly části jeho těla rozděleny ve třech muzeích ve dvou zemích: jeho srdce je v současné době konzervováno ve sklenici formaldehydu v Národním muzeu Austrálie (NMA) v Canbeře, jeho kůže je součástí exponátu v životní velikosti v australském Melbourne Muzeu a jeho kostra je součástí sbírek Muzea Te Papa Tongareva na Novém Zélandu.

Nicméně 4. 11. 2013 měli tři studenti ze škol Willunga (South Austrália), Mornington Peninsula (Victoria) a Townsville ( Queensland) šanci vidět všechny tyto předměty: exponát, srdce i kostru na jednom místě, zatímco mluvili s historiky o třech různých exhibicích. A to ani nemuseli opustit třídu!

Studenti pod vedením odborného průvodce NMA totiž využili muzejního robota CSIRO. Přihlásili se ze své počítačové učebny, kde mohli sledovat vše pomocí unikátní 360 stupňové panoramatické kamery umístěné na hlavě robota.Klikáním na jednotlivé předměty v expozici získávali detailní pohled i informace.

Zejména v den konání našeho svátku – Melbourne Cupu, dáváme studentům lepší vhled a obohacujeme jejich kulturní smýšlení i vzdělání o zkušenosti, které si budou pamatovat do konce života,“ říká Robert Bunzli, manažer robotického programu Národního muzea. „Studenti milují zvířata, která sehrála významnou roli v australské historii. Phar Lap je tím nejoblíbenějším z nich. Většina o něm sice slyšela, ale nikdy jej osobně neviděla.“

Zpětná vazba od učitelů i žáku byla velmi pozitivní,“ pokračuje Bunzli.“Do dnešního dne jsme uspořádali 70 virtuálních prohlídek pro téměř 100 účastníků ve školách i knihovnách po celé Austrálii a chceme tento počet dále rozšiřovat.“

Jonathan Roberts, Ph.D., expert na robotiku v CSIRO si pochvaluje úspěchy muzejních robotů. Uvedl, že dle jeho názoru kombinace virtuálního učení a panoramatické kamery umístěné na robotu, zvyšuje zájem dětí o vzdělávání. Navíc kulturně významné památky jsou díky tomuto programu nyní dostupné všem studentům bez ohledu na to, kde v Austrálii žijí.

Nyní chceme rozšířit uplatnění našich mobilních teleprezentačních systémů i do dalších oblastí – včetně dálkového školení, maloobchodu, těžby a zpracovatelského průmyslu,“ dodává Roberts. „Jsme sice stále ve stádiu vývoje a zdokonalování, ale předpokládám, že by systém mohl být využitelný také pro zdravotní organizace, zprostředkovávat spojení v regionálních či odlehlých komunitách – např. ve zdravotnictví by umožnil dálkové vizity.“

 

Zdroj informací: http://www.thehorse.com/
Publikováno: 4. 11.2013

Magické datum

4. 10. 2012 – Dnes uplynulo přesně 86 let od narození nezapomenutelného Phar Lapa. Na FB se objevují nejrůznější fotomontáže a fotky s motivem tohoto velikána. Je krásné vidět, že legenda jménem Phar Lap je stále „živá“.

Co tedy popřát ikoně, která již za svého života dosáhla statusu „legendy“i všeho, čeho jen dostihový kůň na dráze dosáhnout může? Záměrně říkám na dráze, neboť v chovu by nám bývalo po Phar Lapovi stejně nic nezbylo, i kdyby se byl dožil důchodu, protože díky poněkud unáhlenému jednání trenéra Harryho Telforda byl valach.

Co však přetrvávalo netknuté časem jsou nádherné vzpomínky, které se předávají z generace na generaci. Je nadnadě říci, že Phar Lap vlastně nesmrtelnost nezískal v chovu jako mnoho plemeníků, ale na dráze, protože jeho výkony přesáhly za hranice lidské představivosti! Možná i z tohoto důvodu jeho gloriola stále září i několik desetiletí po jeho tragickém skonu. „Big Red“ by však nebyl kompletní bez věrného Tommyho Woodcoka. Ti dva tvoří stejně nerozlučnou dvojici jako např. Napoleon Bonaparte a Marengo, Alexandr Veliký a Bukefalos nebo vévoda z Welligtonu a Copenhagen… Kůň zkrátka psal, píše a bude psát historii, i když úhel společnského pohledu na něj  doznal postupem doby rapidních změn.

Datum 4. 10. má však pro mnohé dostihové fanty i tragický podtext: přesně před 23 lety byl  totiž utracen další „Big Red“ a famózní držitel americké Trojkoruny: Secretariat.

Oba zmínění koně však nadále „žijí“ v srdcích dostihových fanoušků celého světa, kteří na ně vzpomínají s láskou. Díky biografickým filmovým snímkům budou lidé stále znovu a znovu prožívají jejich obdivuhodné životní příběhy, ve kterých najdou inspiraci i sílu čelit svým vlastním životním bojům.

Secretariat

Autorka: Phar.Lap (Inez. Chehaibi)

Foto: archiv autorky