Na konci října roku 1930 byla Austrálie doslova zachvácena hysterií jménem Phar Lap. Obrovitý ryzák, jenž v plném trysku ohromnými skoky předbíhal své soupeře, několik týdnů před národním dostihem – Melbourne Cupem – totiž doslova paralyzoval sázkový systém v zemi. Den za dnem se jeho jméno objevovalo ve všech australských novinách. Jeho trenér v rozhovoru pro nejmenovaný deník v žertu uvedl, že jediným způsobem, aby jeho kůň přestal vyhrávat, by bylo ho zabít. Tenkrát ještě netušil jak velkou měl pravdu…

Když se Harry Telford dozvěděl, že se kdosi opravdu pokusil zastřelit Phar Lapa při návratu z ranního tréninku, rozběhl se co nejrychleji do stájí. Přestože se útok odehrál velmi brzy ráno, kontaktoval trenér policii až v osm hodin ráno. Mezitím se již samozřejmě mnoho proslýchalo a tisk si nenechal zprávy pro sebe – v lokálních denících se již na titulních stránkách raketově objevily reportáže přinášející nejnovější informace o celém incidentu. Harry nechtěl z nějakého podstatného důvodu policii do případu zatahovat, ale zároveň si dobře uvědomoval, že nemá vlastně jinou možnost. Phar Lap startuje v závodě, takže pachatel má velkou šanci útok spolehlivě zopakovat i odpoledne na závodišti. Nakonec se tedy rozhodl policii informovat.

„Ano, pane Davisi, to můžeme samozřejmě zařídit,“ řekl konstábl Davis, „ale nejdříve bych si rád promluvil s ošetřovatelem, pokud Vám to nevadí.“ Ošetřovatelem byl pochopitelně míněn Tommy Woodcock. Sedli si okolo kuchyňského stolu a ošetřovatel zamumlal své jméno. Když jej policista vyzval, aby své jméno zoopakoval, zamumlal jej zrovna tak. Později, při sestavovaní policejního protokolu došlo díky tomu k chybě, konstábl Davis totiž Woodcockovi rozuměl, že se jmenuje Trevor. Tato chyba se později objevila i ve všech novinách, které přejaly informace z policejního protokolu a nikoliv od Woodcocka osobně.

Ve skutečnosti se mladý učedník jmenoval Aaron Treve Woodcock, ale pro všechny z okolí byl znám pod přezdívkou „Tommy.“ Konstábl se při výslechu nemohl zbavit dojmu, že je Woodcock více než pouze otřesen. Zřejmě mu bylo důrazně nařízeno, aby odpovídal co nejstručněji dovede. Někdo si zřejmě nepřál, aby policie jakkoli pokročila ve vyšetřování případu. Nicméně postupně se policistovi podařilo odkrýt kousek po kousku zvláštní okolnosti, které rannímu útoku předcházely. Zjistil, že Woodcock bohužel pachatele nedokáže popsat, protože měli tváře zakryté novinami a navíc jim nechtěl zírat přímo do tváře.
„Proč ne?“ otázal se policejní důstojník.
„Nepřipadalo mi to správné, říkal jsem si, že dneska je ten…,“ odpověděl zmateně Woodcock.
„Co jste tím myslel?“ zeptal se zvědavě policista.
„Nooo,“ Woodcock zaváhal.
„Pan Telford dostával nějaké dopisy a taky mu někdo telefonoval…, proto jsem vlastně použil k cestě na závodiště James Street ne Augusta Steet jako obvykle. A proto mi koupil toho poníka. Dostanu se na něm rychleji domů.“
„Jaké dopisy máte na mysli?“

Po pauze se do hovoru vmísil Harry Telford.

„Obdržel jsem nějaké dopisy a párkrát mi volali i domů. Lidi mi volali a psali, že toho koně jednoduše zastřelí.“
„Nahlásil jste to na policii?“ zeptal se policista a zkoumavě si prohlížel Telforda.
„Ne, neohlásil jsem to.“

Příkrost s jakou Telford tuto informaci sdělil přesvědčila policistu, že je čas nechat toto téma být. Bude lepší, když nechá celou věc prověřit svými lidmi.

„Pane Woodcocku, mohl byste mi prosím popsat pachatele?“
„No nevím, jeden byl na zadním sedadle – mohlo mu být tak 30 let.“
„Byl oholený?“
„Ano.“
„Byl tlustý nebo hubený?“
„Myslím, že byl hubený…“
„Jaké měl vlasy – tmavé nebo světlé?“
„Možná tmavé, těžko říct.“
„A řidič?“
„No, tak v mém věku anebo něco takového. Víte, bylo to docela směsné – měl takovou tu čapku na motorku…takovou co vídáte občas ve filmech. Držel v ruce noviny a měl přes tvář kapesník, takže jsem mu do ní neviděl.“
„A byl to opravdu pouze jeden výstřel?“
„Myslím, že ano. Zapamatoval jsem si číslo toho auta. Nikdy ho nezapomenu: 1556.“

Způsob jakým policista přijal všechny sdělené informace, Woodcocka poněkud uklidnil a rozpovídal se o daších detailech k případu. Konstábl Davis byl s jeho výpovědí více než spokojen, když byl Woodcock přerušen Harry Telfordem.

„Omlouvám se, ale máme ve druhém dostihu tohoto odpoledne kobylku. Musím ji připravit, bude to už všechno?“
„Ano pane, za okamžik vás kontaktují naši detektivové. Jeden z nich tu zůstane, aby Vám pomohl hlídat Phar Lapa. Myslím, že by bylo moudré doprovodit ho i na závodní dráhu.“
„To opravdu ano,“ odpověděl Telford.
„Raději nepůjde nikam bez vašich chlapíků.“

Phar Lap odchází na dráhu…v doprovodu T. Woodcocka, policistů a detektivů z okrsku v Glenhuntly.

Telford a policista se na kratičký okamžik na sebe usmáli a potom Telford i Woodcock vyšli ze dveří. Zůstal pouze Dave J. Davis, který byl ochoten mluvit bez problémů. Davis pronajal Telfordovi koně na tři roky a nyní sklízel třetinu z výher. Tento pronájem se ukázal jako nejvýnosnější obchod v celé Američanově kariéře.

„Konstáble, rád bych nabídl odměnu 100 liber tomu, kdo by Vám podal jakékoliv informace, které by vedly k dopadadení těch otrapů!“ Policistovi neuniklo, že suma 100 liber je téměř shodná se sumou, kterou v roce 1928 zaplatil za Phar Lapa v dražbě.

„Myslím, že tohle budete muset vyřídit dole na stanici. Určitě Vám s tím pomohou.“
„Vsadím se, že za tím stojí bookmakeři,“ Davis těžko popadal dech.
„Co jste říkal?“
„Že za tím incidentem jsou bookmakeři…víte ta dvojitá sázka na Phar Lapa v Caulfieldu a Melbourne Cupu. A když teď Phar Lap vyhraje Melbourne Cup, zruinuje to bookmakery. To vím na sto procent. Promluvte si s nimi a zjistěte, kdo chtěl zabít mého koně!“

Policista slíbil, že bude tuto stopu sledovat. Poté opustil kuchyň a vyšel ven na verandu. Kráčel k místu činu. Za brankou jej obklopili senzace chtiví novináři. Byl ze své praxe policisty zvyklý dát jim pouze nejstručnější informace. Seznámil je s tím, co se dozvěděl od Woodcocka. Ostatní si prozatím ponechal pro sebe.

(Pokračování…)

Policista přikročil k reportérovi a zeptal se jej na podrobnější informace. Předpokládal totiž, že reportér deníku The Herald Sun vyslechl již všechny dostupné lidi. Reportér se zatvářil překvapeně, ale spolupracovat s ochráncem zákona neodmítl. Sdělil strážníkovi své poznatky: poblíž místa, kde se incident odehrál, má dům jistý pan Fred Bayley, který byl také v té době doma v posteli. Bohužel slyšel pouze výstřel a nic neviděl. Než se dostal z domu, bylo po všem a na místo se prý už sbíhali lidé. Když zahlédl Phar Lapa a Tommyho Woodcocka, uvědomil si co se asi stalo. Svědci, kteří přiběhli na místo spolu s ním, se shodli na tom, že to byl tmavý sedan, ale jeden hoch ze stájí od vedle tvrdil, že to byl malý nákladní vůz. Všichni se ale shodli na tom, že výstřel zazněl 2-3 minuty před šestou hodinou ranní. Pan James Creed, který pracoval jako úředník správce závodiště v Cauldfieldu přiznal, že i on spatřil cestou na závodiště zaparkovaný vůz, což se mu zdálo v tuto denní dobu přinejmenším podivné. Když vůz míjel, podíval se na jeho značku a přísal,že to byla čísla 14750. Jelikož se již poblíž nevyskytoval nikdo, jehož výpověď by nebyla shodná s těmi, které již vyslechl, vydal se strážník na cestu zpět do Crispyho stájí. V tom mu náhle skočil do cesty asi 50letý muž, který byl oblečen podobně jako Woodcock – na sobě měl košili s vyhrnutými rukávy, přes ni koženou vestu a khaki kalhoty a čepici s kšiltem. V ruce měl cigaretu.

„Promiňte, pane policajte…“
„Konstáble…,“ opáčil policista.
„Promiňte pane konstáble…, jen jsem si myslel, že bych Vám mohl pomoci.“
„Proč si to myslíte?“
„Pracuji jako ošetřovatel koní pro trenéra Pipera, zrovna dnes ráno jsem vedl jednoho z šéfových koní na trénink na závodiště, když kolem mě prosvištěl ten vůz…málem mě i s koněm srazil…vyjel z třídy Glenhuntly…“
„Jaký to byl typ vozu? Kdy se to přibližně stalo?“
„Definitivně to byl sedan, Studebaker. Víte mám tyhle vozy rád…no mohlo být tak kolem 5:05 hod., stáje jsem opustil přesně v pět.“
„Jak se jmenujete?“
„Leonard Searle, pane.“
„Děkuji vám.“

Policista Davis poděkoval za důležité informace a odcházel. Cestou přemítal v hlavě výpověd Woodcocka. Neříkal Woodcock, že normálně používal k cestě do stájí a zpět Augusta Street? Ale že dnes použil výjimečně James Street? Měli snad útočníci v plánu odstratnit šampióna již cestou na závodní dráhu? Zastavil se a přemýšlel. Pak se otočil.

„Pane Leonarde Searle, mohu ještě na okamžik?“
„Ale zajisté, pane konstáble..,“ ošetřovatel se s přátelským úsměvem otočil.
„Pane Searle, jaký podle Vás měl někdo důvod, aby střílel na Phar Lapa?“
„V tom mají prsty bookmakeři, kamaráde. Od tý doby, co Armounis vyhrál Caulfield Cup jsou všichni na nohou. Když totiž Phar Lap vyhraje Melbourne Cup, tak je to všechny úplně zruinuje. Teda, určitě to nebyli oni, kdo by stříleli na koně, ale myslím, že si na tu špinavou práci někoho najali. Když půjdete ve čtvrtek do jakýkoliv hospody tady v okolí, nabídnete slušnej balík, tak máte řidiče i střelce v jedné minutě. Sehnat auto už je těžší, ale i tak se ho musíte do pátku zase zbavit.“

Policista Davis moc dobře věděl, o čem je řeč. V okolí bylo několik hráčských doupat a v nich se vyskytovali lidé schopni pro peníze zabít nejen koně…

„Pane Leonarde, myslíte si, že Phar Lapa zachránilo jednání pana Woodcocka?“
„Třeba ho ani neměli v plánu zabít, třeba je chtěli jen postrašit.“
„Myslíte jako postřelit, aby už nemohl závodit?“
„Pokud by se rozhodli ho zneškodnit, určitě by ho jen nezmrzačili.“
Konstábl se rozloučil a odcházel. V duchu si pomyslel, že Dave J. Davis se strefil přímo do černého. Za vším stáli bookmakeři. A teď je potřeba, aby dva z nejlepších detektivů z Melbourne začali dělat svou práci a dostali se celé té věci na kloub.