V roce 1982 byl před vstupem na závodiště v Randwick Parku instalován kámen se jménem Phar Lapa, ale o pár týdnů později se zdálo, že jej kdosi zcizil. Byl pryč několik týdnu a pak se nahle objevil na svém místě, jen s tím rozdílem, že na kameni místo obyčejných vyrytých písmen, stála věta „Vznešený kůň“ (angl.a Noble Horse), jejíž zlatá písmena se leskla ve slunci…

Titulek v novinách, který se podivoval nad „vznešeným“ zlodějem…

Reportér Bert Lillye z Heraldu se snažil přijít celé záhadě na kloub, ale nebylo to jednoduché. Ten, kdo stál v pozadí, chtěl zůstat anonymní. Lillye se ale později přeci jen dopátral pravdy. Zjistil, že za nádherným památníkem stojí muž jménem Hickey, celoživotní a oddaný Phar Lapův fanoušek. To on vzal původní kámen a nechal do něj vyrýt onen pamatný nápis ve zlatě a pak jej opět vrátil na své místo, aniž by ho kdokoliv viděl.

Hickey při pohledu na původní chabé provedení památníku cítil hanbu. Viděl, jak kolem ubohého památníku na závodišti proudily davy lidí, aniž by se na něj kdokoliv podíval. Jaká to pocta pro koně, který znamenal tolik pro celý národ? Když se poté v průběhu dalšího dostihového mítingu stal svědkem toho, jak si jakýsi muž na kamen bezostyšně stoupl, aby měl lepší výhled na závodní dráhu, pocítil Hickey silnou potřebu něco udělat…

V rozhovoru s Lillyem se přiznal, že mu zabralo několik týdnu než dokončil práci na památníku. „Musel jsem to všechno provést sám. Nepozorovaně se dostat na závodiště a odnést desku. Byl jsem zhnusen, kámen byl už tak vyvrklaný, že z podstavce šel téměř sám.“

Památník věnovaný Phar Lapovi na závodišti ve Flemingtonu

 Phar Lap, pravděpodobně nejsenzačnější australský kůň, uhynul v Kalifornii v roce 1932 za podivných okolností. Když zpráva dorazila do Austrálie, pro mnoho lidí to byl šok. Katastrofa. I pro mladého Noela Hickeye.

Před lety se mladý Hickey často vytrácel z domova, aby mohl jet na závodiště v Randwicku a sledovat Phar Lapa při tréninku a při závodech. „Většinou jsem chodíval pěšky, ale někdy mě průvodčí nechal jen tramvají zadarmo z Circular Quay do ulice Dowling,“  líčil reportérovi. „Jeden trenér mě nechal jezdit na jeho koních, takže jsem se dostal k Bobbymu velice blízko. Pro mě to nebyl Phar Lap, ale Bobby. Tak mu říkal i jeho ošetřovatel – Tommy Woodcock. Bylo téměř nemožné, abyste Phar Lapa nepoznali. Byl tak inteligentní a vznešený. Když jste ho sledovali, měli jste pocit jakoby věděl, že je ten nejlepší na světě. A on opravdu byl, víte.„

Při závodech se mladý Hickey snažil proplést kolem hrazení  a nepozorovaně se dostat na závodiště. Občas se tlačil a proplétal mezi masami lidí až k cílové rovince jen aby viděl „svého“ Bobbyho vítězit.

Zprávu o smrti milované ikony australského dostihového sportu se Hickey dozvěděl ve škole. Seděl tenkrát v lavici základní školy ve Fort Street. Po vyučování se ihned rozeběhl domů do George Street, aby se ujistil, že je to pravda. „Phar Lap byl opravdu mrtvý,“ řekl a podíval se na Lillyeho kalným pohledem. „Nemohl jsem tomu vůbec uvěřit, můj obrovský, nádherný Bobby, byl najednou pryč.“

Noel Fraser Hickey se narodil v ulici Todman Avenue v Kensingtonu dne 2.8.1921 jako syn Jamese Hickeye, jednoho z předních violoncelistů orchestru v Sydney, a Madge (rozené  Wildieové). Když byl ještě malý, rodina se přestěhovala do Rocks. Jeho starší bratr – Lionel – byl od malička veden k hudbě, proto se stal hudebníkem jako otec. Noel dokončil základní školu a stal se profesionálním fotografem. Pracoval pro Kodak. Svou lasku k Phar Lapovi si  však navždy uchoval:  každoročně  okolo 6. dubna nosil k jeho památníku na závodiště v Randwicku náruč květin svázaných červenou, bílou a černou stuhou – tedy dostihovými barvami používanými Harrym Telfordem, Phar lapovým trenérem.

Hickey se poznal s Ednou Towersovou, fotolaborantkou, ale  do jejich začínající romance nelítostně zasáhla II. světová válka a Hickey musel narukovat. Sloužil u 2/13 regimentu na středním východě a na Nové Guineji. I tam však s láskou a často vyprávěl svým spolubojovníkům a kamarádům o Phar Lapovi. V roce 1944 vybral od každého 1 libru – a vojáci poté denně odváděli 6 šilinků, které Hickey poslal do Austrálie redakci Sydney Daily Telegrap, aby vybrané peníze použila na zakoupení věnce a položila ho na Phar Lapův pamatník. Telegraph uposlechl a toto gesto udělalo z Hickeyho známou osobnost.

Poté byl Hickey odvelen z Nové Guineje, protože utrpěl zranění a dostal vysokou horečku. Když roku 1944 dorazil s námořním lazaretem do Sydney, žena Williama McKella, premiéra Austrálie, mu věnovala šošku Phar Lapa. Hickey se ze svých zranění uzdravil a 5.3.1946 se oženil s Ednou v kostele Svatého Filipa . „V průběhu války jsem se občas dostal do beznadějných situací a byly to právě vzpomínky na Phar Lapa, které mi dodávaly sílu jít dál a nevzdat to.“

Hickey se usadil v domě svých rodičů, kteří zemřeli v době, kdy sloužil za mořem. Stal se otcem 3 dětí: Wayne, nar. 1947, Karen, nar. 1948 a Michele, nar. 1958. Hickey i nadále pokračoval ve své fotografické kariéře. Pracoval pro ABC, ale v roce 1970 se rozvedl a začal cestovat.

Ať však byl kdekoliv, každý rok posílal květiny se stuhami pro Phar Lapa do Randwicku. V roce 1975 věnovalo USA pamatný kámen, který byl umístěn v Menlo Parku tam, kde Phar Lap vydechl naposledy, australskému Jockey Clubu. Od té doby začal Hickey posílat květiny se stuhou tam. Když byl ve městě, často hrob navštěvoval, ale nikdy ho nikdo nespatřil. V roce 1980, když nemohl dorazit osobně, obdrželo jedno květinářství anonymní platbu s příkazem, kam je třeba květiny zanést. Hickey nebyl však se servisem spokojen, neboť květinářka použila stuhu se špatnými barvami – černou, zelenou a červenou, tedy barvy, které používal Dave J. Davis, když Telfordův pronájem Phar Lapa vypršel.

Později se Hickey znovu oženil s Maree Gorupecovou, s níž měl dalšího syna jménem Warwick, ale manželství opět skončilo rozvodem. Poté se přestěhoval do západní Austrálie, kde trénoval několik dostihových koní – jména všech samozřejmě začínala iniciály PL.Pak se vrátil do Nového Jižního Walesu a 15 let žil se svou dcerou na Coffs Harbour – a dál nosil květiny k pomníku. Když už nemohl sám chodit, vždycky někoho poprosil, aby je tam donesl za něj. Zemřel náhle v roce 2010, ale jeho duch bude dál žít v jeho dětech a vnucích.

Podle článku Malcolma Browna zpracoval Phar.Lap