Federico Tesio

Pozice top chovatele nejlepšího dostihového koně (a později nejvlivnějšího plemeníka) 20. století patří jednoznačně Federicu Tessiovi a jeho fenomenální dvojici Nearco – Ribot. Oba hřebci spatřili světlo světa v jeho hřebčíně Dormello – Olgiata. Samozřejmě, že už jejich samotné výkony na dráze stačily k tomu, že Tesio získal nesmrtelnost, ale z jeho hřebčína vyšla i spousta dalších skvělých koní např. Donatello, Boticelli, Niccolo Dell´Arca apod. Jak dokázal Tesio dosahovat tak brilantních chovatelských úspěchů s nesrovnatelně nižšími finančními prostředky, než jakými disponovali velcí chovatelé jeho doby?

Stejnou otázku si po léta kladou i chovatelští teoretici, kteří se marně snaží dopátrat ke kořenům Tesiových chovatelských úspěchů, aby je mohli aplikovat na svou další práci, jenže cesta k pravdě se ztrácí.. Byl tedy Tesio opravdovým čarodějem anebo snad uzavřel smlouvu se samotným ďáblem? Kdoví… Odborníci se nicméně shodli na verdiktu, že byl génius, který by jistě našel uplatnění i v jiném oboru a to, že se rozhodl svůj talent využít právě v chovu anglického plnokrevníka, bylo pro tento sport neuvěřitelným štěstím. Jednou z Tesiových brilantních schopností bylo, že na dálku „cítil“ kvalitní chovné klisny. Pravidelně tak nakupoval i velmi levné klisny, které se však později ukázaly být dobrými matkami.

První klisna, kterou zakoupil pro chov, byla Vélika. Tesio ji tehdy vydražil za směšnou částku. Právě ona se později stala bábou Van Dycka, který v roce 1915 vyhrál v barvách Tesiovy stáje italské Derby. Tehdy by se vše dalo ještě připsat pouhé náhodě, avšak Tesiovy nákupy levných, ale přesto velmi kvalitních klisen pokračovaly s neúprosnou pravidelností. Mnohé z nich se pak staly pilířem nejslavnějších dormellských plnokrevných rodin. Dalším neméně významným faktorem Tesiovy práce bylo, že se nikdy neomezoval na vlastní plemeníky a pro své klisny hledal vždy toho nejvhodnějšího hřebce kdekoliv na světě.

Ribot, nar. 1952 (Tenerani – Romanella po El Greco)

Sám Ribot, resp. způsob jeho odchovu, je toho důkazem. Ribotův otec Tenerani vyhrál Derby Italiano, St. Leger, Gran Premio di Milano a v roce 1948 – tedy jako čtyřletý, se stal prvním Tesiovým vítězem v Anglii, když proběhl cílem Queen Elizabeth II Stakes i super vytrvaleckého Goodood Cupu. Tesio byl přesvědčen, že Tenerani bude vynikajícím plemeníkem. Ostatní italští chovatelé však jeho názor nesdíleli a své chovné klisny k němu neposílali, proto nebyl Tenerani dostatečně využit.

Tenerani na dráze

Po krycí sezoně 1951 se proto Tesio rozhodl poslat ho do anglického National Studu, neboť byl i nadále přesvědčen o jeho mimořádných kvalitách. Některé klisny za ním tedy posílal až do Anglie. Byla mezi nimi i Ribotova matka Romanella, o níž se domníval, že je pro Teneraniho ideální partnerkou.

Romanella

 Z tohoto spojení se dne 27. 2. 1952 narodil hnědák, který dostal jméno po slavném francouzském malíři 19. století – Thoedule Augustine Ribot, neboť Tesiovým zvykem bylo dávat hříbatům jména po slavných umělcích.

Papyrus, nar. 1920 (Tracery – Miss Maty po Marcovil)

Tesio zakoupil Ribotovu bábu Barbara Burrini po Papyrus na newmarketské prosincové dražbě za 350 guinejí. Klisna vyhrála v šesti průměrných dostizích v Itálii, což Tesiovi ani nepokrylo výdaje, jenže Papyrus byl jedním z jeho nejoblíbenějších plemeníků. Byl přesvědčen, že tento hřebec je vynikajícím mateřským otcem. Na konci dostihové sezony byla tedy Barbara Burrini poslána k dalšímu Tesiovu vynikajícímu hřebci – El Grecovi po Pharos, který zvítězil v italském St. Legeru a byl druhý za Nearcem v Premio Chisura. V roce 1943 dala Barbara Burrini Romanellu a ta jako dvouletá vyhrála 5 ze sedmi dostihů vč. Criterium Nazionale. Ačkoliv byla Romanella mimořádně rychlá, nebyla robustní a Tesio ji moudře nenechal běhat ve třech letech.

Pharos, nar.  1920 (Phalaris – Scapa Flow po Chaucer)

Každé září přicházeli stájoví učedníci vybrat si ročky do své péče během jejich dostihové kariéry. Ribot nikoho z nich nezaujal a tak byl přidělen Mariovi Marchesimu, což mu nikdo nezáviděl.  Během zimy se Ribot choval normálně, ale brzy bylo evidentní, že má několik neřestí. V kentrech se Tesiovi sice jevil slibně, ale zase ne natolik, aby ho přihlásil do klasických zkoušek. Byl malý a nevzhledný, ale měl dobré proporce a prostornou akci. Tesio zemřel 1. 5. 1954 ve věku 85 let a nedočkal se tak úspěchů svého nejslavnějšího koně.

Ribot při práci, v sedle žokej Enrico Camici

Při svém debutu udělal Ribot velký dojem – o 1 délku porazil svou stájovou družku Donata Veneziana. O dva měsíce později vyhrál o 2 délky ceněné Criterium Nazionale a v říjnu 1500 metrů dlouhé Gran Criterium (CZF) před průměrným hřebcem Gail. Bylo to jediné těsné vítězství, které Ribot ve své kariéře zaznamenal. Můžeme spíš říci, že na vině byla taktika, kterou jeho žokeje Enrica Camiciho „vyzbrojil“ trenér Ugo Penco. V prvních dvou dostizích šel totiž Ribot dopředu poměrně brzo, Penco se tak domníval, že nemůže vyhrát pokud bude bojovat celý dostih a tak Camicimu přikázal, aby hřebce vzal prvních 200 metrů zpátky, což Ribota ale rozhodilo. To, že v posledních metrech dostihu dokázal předhonit Gaila lze připsat jeho brilatnímu speedu… Třetí kůň doběhl 6 délek za nimi!

V roce 1955 debutoval Ribot v Premio Pisa, kde s přehledem vyhrál o 6 délek. V dubnu pak Ribot odkentroval klasickou předzkoušku Premio Emanuele Filiberto a v cíli byl o 10 délek před ostatními. Pak měl do července pauzu a na dráhu se vrátil až počátkem září, samozřejmě vítězně! O měsíc později startoval jako neporažený mezi 24 soupeři v Prix de L´Arc de Triomphe. V dostihu nebyl nikdy daleko od předních koní a 400 metrů před cílem přebral vedení a vyhrál o 3 délky. O 14 dní později startoval ve 2400 metrů dlouhém Premio del Jockey Club v Miláně proti 5 zahraničním koním a vyhrál o 15 délek, přestože do čela šel až 600 metrů před cílem.

Následující jaro pak Ribot běhal 4x v Itálii, přičemž by se dalo konstatovat, že vzdálenost od soupeřů v cíli určoval jen jeho stálý jezdec Camici. Nebylo pochyb, že je jedním z nejlepších koní, kteří se po 2. světové válce na dostihových oválech objevili, ale zároveň bylo třeba vzít v úvahu, že dosud běhal mimo Itálii pouze jednou.

Další start měl v King Georg VI and Queen Elizabeth Stakes, který měl toho roku poněkud podstandardní úroveň. Na start nastupoval v kurzu 5:2, v padoku ho angličtí novináři ohodnotili jako „krásného plnokrevníka s inteligentní hlavou a silnými bedry.“ V průběhu dostihu měl Ribot problémy jako nikdy předtím, alespoň tedy publiku se zdálo, že má potíže udržet s ostatními v poli tempo… jenže jakmile se koně vřítili do cílové roviny, byl tu opět ten starý známý Ribot, který se elegantně posunul před své soupeře a cílem proběhl o 5 délek před nimi.

Před svým druhým startem v Arc šel Ribot 1800 metrů dlouhý Premio del Piazzale proti vítězi italské velké jarní Magabitovi, kterému ještě poskytoval hmotnostní výhodu. Na netradiční distanci dokázal svého soupeře porazit o 8 délek! Samotný Arc vyhrál Ribot s nevídanou lehkostí o 6 délek, když šel do čela už na počátku rovinky, přičemž zaběhl ještě lepší čas než před rokem.

Ribot při svém druhém vítězství v Arc de la Triomphe

Čistou kariéru bez jediné porážky obhájil i při svých dvou následných vystoupeních v Miláně. Když z něho jeho stálý žokej Camici naposledy seskakoval, neubránil se slzám…

Ugo Penco,  Ribot a stálý žokej Enrico Camici

Své dvě úvodní připouštěcí sezony působil Ribot v Anglii ve Woodland Studu lorda Derbyho. Bylo však nutno překonat mínění italského ministra zemědělství, který striktně trval na tom, aby Ribot první dvě připouštěcí sezony trávil v Itálii.

Setkání velikánů: Hyperion (vlevo) a Ribot (vpravo)

Poté se vrátil zpět do Itálie, ale tam dlouho nepobyl, neboť v roce 1960 byl pronajat do Kentucky panu J. W. Galbreathovi na 5 let za 300 000 USD/rok, přičemž hřebčín Dormello si vyhradil právo posílat k němu 5 klisen ročně. Do USA cestoval Ribot koncem června a jeho první zastávka byla na závodišti v New Yorku, kde byl předveden tribunám přeplněným k prasknutí.

Ribot v USA

V té době rostla i Ribotova tvrdohlavost. Ve svém boxu vykousal hlubokou rýhu… Aby mu bylo zabráněno kopat dozadu, dostal bandáž z beránčí kůže. Také ho velmi rozčílilo, když venku spatřil hovězí dobytek a jeho ošetřovateli pak trvalo několik hodin než svého svěřence dokázal uklidnit. V USA o něho pečoval jakýsi 183 cm vysoký černoch, který jediný s ním něco svedl.

Na konci roku 1965 ztratil Galbreah na Ribota právo, ale ke zklamání všech evropských chovatelů byl jeho kontrakt prodloužen. Oficiální příčinou prý byly obavy z Ribotova chování při opětovném transportu do Itálie, ovšem nepsanou pravdou je, že Italové tehdy marně hledali pojišťovací společnost, která by byla ochotná jej na zpáteční cestu pojistit. Ribot tedy až do své smrti v roce 1972 působil v USA. V Evropě dal sice Ribot také několik vynikajících koní jako Molveda (Arc), Romuluse (špičkový mílař), Ragustu (irské Derby a King Georg VI and Queen Elizabeth Stakes), Prince Royal (Arc), jenže problém byl, že ani jeden z nich nedokázal založit životaschopnou linii. V USA na tom byli chovatelé podstatně lépe. Prvním velkým Ribotovým synem se stal vítěz klasického Preakness Stakes jménem Tom Rolfe. Ve druhém ročníku se pak blýskl Graustark (z Flower Bowl po Alibhai), který je pokládán za vůbec nejlepšího Ribotova syna. Graustark však 10 dní před Kentucky Derby utrpěl frakturu kosti nad kopytem a byl okamžitě syndikalizován za tehdy rekordní sumu 2,4 miliónu USD. Do Evropy byli potom importováni dva velcí Ribotovi synové, Robocco a Ribero, kteří vyhráli irské derby. Také jeho dcera Long Look si na evropských drahách nevedla nejhůře, ukořistila totiž anglické Oaks.

Ribotovi export do USA vůbec neprospěl, neboť tamní dostihy zcela určitě nepřejí vytrvalcům jeho typu a rozhodně by mu nevyhovovaly ani metody tréninku, nicméně Tom Rolfe, His Majesty, Graustark a Arts and Lette založili v USA životaschopné linie, které i v současnosti dokáží konkurovat liniím, které pochází  od dalšího z Tesiových odchovanců – Nearca, ale o něm si povíme až příště:)

Ribot v kostce:
Narozen: 1952
Uhynul:   1972
Chovatel: Federico Tesio
Majitel:  Lydia Tesio & Mario della Rocchetta
Trenér:  Ugo Penco
Žokej:  Enrico Camici
Rekord: 16 startů –  16 vítězství
Výhry:   294 414 USD

Důležité vyhrané závody:
Gran Criterium (1954)
Gran Premio del Jockey Club (1955)
Prix de l’Arc de Triomphe (1955 & 1956)
Gran Premio di Milano (1956)
K. George VI & Q. Elizabeth Stakes (1956)

Další pocty a ocenění:
Italský šampión 2letých hřebců (1954)
Itaslký šampión 3letých hřebců (1955)
Italský šampión starších koní (1956)
Šampión starších koní ve Velké Británii (1956)
Šampión starších koní ve Francii (1956)
Vedoucí plemeník Velké Británie a Irska (1963, 1967, 1968)

Timeform rating: 142 – 3 nejvyšší v historii
V magazínu La Gazzetta dello Sport poll zvolen 4. italským atletem 20. století
Dostih Premio Ribot na závodišti v Capannelle
Itaslký kůň století